Spisy Zeměpisného sdružení
číslo 33 (1/2015)


sc. ZDENĚK LIPSKÝ, MAGDALENA BICANOVÁ

MAPOVÁNÍ A EKOHYDROLOGICKÉ HODNOCENÍ
VODNÍCH TOKŮ V DOLNÍM PODOUBRAVÍ

Úvod

Vodní složka krajiny prodělala v minulosti četné změny. Vodní toky jsou součástí primární (přírodní) krajinné struktury, ale vlivem mnoha antropogenních zásahů má většina vodních toků v kulturní krajině změněný tvar, charakter břehů a koryta i další parametry jako je rychlost proudění, erozní, transportační a sedimentační procesy. Nejvíce upravené a vzdálené od přírodního stavu jsou vodní toky v nížinatých zemědělských oblastech. Podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jsou všechny vodní toky významným krajinným prvkem. Pozitivně ovlivňují ráz krajiny, zvyšují její biodiverzitu a ekologickou stabilitu. V rámci projektu „Kačina“ jsme se proto zaměřili také na podrobné zmapování a ekohydrologické hodnocení všech vodních toků.

Stručná charakteristika řešeného území se zřetelem na vodní složku krajiny

Řešené území o výměře 113 km2 leží v Čáslavské kotlině v povodí dolních toků Doubravy a Klejnárky, v převládající nadmořské výšce 200 – 236 m. Geologické podloží tvoří křídové sedimenty, které jsou překryté kvartérními fluviálními náplavy a eolickými sedimenty. Krajina je převážně intenzivně zemědělsky využívaná s převahou orné půdy. Hlavním vodním tokem je řeka Doubrava, která zde přijímá Brslenku a Čertovku a na severní hranici území ústí do Labe. Západní částí protéká další labský přítok Klejnárka, která přijímá Olšanský potok, Křenovku, Vrchlici, Beránku a Starou Klejnárku. Větší počet drobných bezejmenných přítoků má často charakter umělých melioračních kanálů, některé jsou po většinu roku suché. Hustota vodních toků zaznamenaných v databázi ZABAGED činí 1,43 km/km2.

Metodika práce

V zájmovém území proběhlo podrobné terénní mapování všech vodních toků spojené s jejich ekohydrologickým hodnocením. Kromě terénního mapování byly pro hodnocení využity letecké snímky z geoportálu Cenie (www.geoportal.cenia.cz). Z databáze DiBaVod pak byly použity tematické vrstvy „I01_zvm_jezy“ a „A04_zvm_Melioracni _kanaly“ (www.vuv.cz).

Vodní toky byly hodnoceny pomocí upravené metodiky EcoRivHab (MATOUŠKOVÁ, 2008). Hodnocení je založeno na porovnání současného stavu vodního toku s tzv. referenčním stavem, což je stav, který by nastal přirozeným vývojem daného vodního toku bez výrazného antropogenního ovlivnění. V tab. č. 1 je uveden seznam hodnocených parametrů. Tyto individuální parametry jsou hodnoceny bodovým systémem v pětibodové škále. Parametry skupin 1.-5. hodnotí zónu koryta vodního toku, parametry skupiny 6. hodnotí přítomnost a kvalitu doprovodné vegetace. Výsledný ekohydrologický stupeň daného úseku (vodního toku) představuje průměr vypočítaný ze všech mapovaných parametrů. Celkem bylo zmapováno 123,2 km vodních toků, které byly rozděleny do 167 kvalitativně homogenních úseků.

Tab. č. 1: Výběr parametrů metody EcoRivHab (podle MATOUŠKOVÉ, 2008, upraveno)

Všechny toky v zájmovém území Kačina byly v minulosti antropogenně ovlivněny. Změny vodní složky krajiny začaly již ve středověku přehrazováním vodních toků a zakládáním prvních rybníků, pokračovaly budováním umělých kanálů a mlýnských náhonů. Již od 18. století zde byly vodní toky regulovány a napřimovány, čímž došlo k významnému zkrácení jejich délky. Tok Doubravy se od 18. století zkrátil o 18 % a Brslenka o necelých 15 %. Klejnárka, Doubrava a Brslenka byly na svých dolních tocích v rámci úprav výrazně zahloubeny, takže ani při zvýšených vodních stavech na nich dnes nedochází k vybřežení. K velkým změnám došlo v drobné síti vodotečí v široké údolní nivě Doubravy. Menší geometricky přímé kanály s pravidelným lichoběžníkovým profilem, které odvodňují údolní nivu, vznikly až po vysušení soustavy rybníků na počátku 19. století (LIPSKÝ, KUKLA, 2009).

Tabulka č. 2 vyjadřuje procentuální podíl jednotlivých ekohydrologických stupňů (ES) v zóně koryta, v zóně doprovodných vegetačních pásů DVP) a celkový ekohydrologický stupeň. V zóně koryta vodních toků převažují úseky mírně (II. ES – 28 %) a středně (III. ES – 56 %) antropogenně ovlivněné. Převážná většina úseků (celkem 99 %) byla v minulosti upravena, koryto bylo zahloubeno a napřímeno, břehy a dno byly v některých úsecích opevněny. Přirozeným vývojem toku však od té doby došlo místně ke zlepšení některých hodnocených hydromorfologických charakteristik, např. variability šířek toku, přítomnosti tůní a brodů, proměnlivého proudění nebo charakteru břehové vegetace. Proto byla většina těchto úseků označena jako mírně až středně antropogenně ovlivněné (celkem 84 %). V zóně koryta vodního toku bylo nejhoršího V. ES dosaženo pouze v 1 % úseků - na Černé strouze v obcích Svatá Kateřina a Svatý Mikuláš, kde tok byl nově napřímen, zahlouben a na březích i ve dně opevněn kamennou dlažbou. Břehová vegetace byla odstraněna, nebo byly břehy zatravněny.

V zóně doprovodných vegetačních pásů převažuje (68 %) nejhorší V. ES, protože vodní toky protékají zemědělsky intenzivně využívanou krajinou, kde pole zasahují téměř až k břehům, a doprovodná vegetace na jejich březích často zcela chybí. Výjimkou je pouze Stará Klejnárka v Kačinské oboře a Doubrava v Žehušické oboře (I. a II. ES).

Celkový ekomorfologický stupeň pak byl u většiny úseků opět označen jako mírně až středně antropogenně ovlivněný (celkem 74 %). To je dáno především způsobem statistického zpracování, kdy je výsledný stupeň vypočítán jako aritmetický průměr všech mapovaných parametrů (13 parametrů v zóně koryta vodního toku a 3 parametry v zóně DVP). V tomto případě kvalitnější charakteristiky zóny koryta vodního toku statisticky převážily nad nedostatečnými charakteristikami zóny DVP. Pouze v 1 % úseků si vodní toky zachovaly přírodní charakter a byly hodnoceny nejlepším I. ES.

Tab. č. 2: Procentuální zastoupení jednotlivých ekomorfologických stupňů v zóně koryta, v zóně DVP a celkový ekomorfologický stav – souhrn za všechny toky

Řeka Doubrava dosahuje nejlepších parametrů (II. ES) na průtoku přírodní památkou Žehušická obora. Koryto je zde jen mírně upravené s přírodě blízkým charakterem břehů, dna i doprovodné vegetace. Při povodních dochází k rozlivům, je umožněn přirozený vývoj meandrů, uplatňují se erozní a sedimentační procesy v zóně břehů i dna. Od Žehušic po Habrkovice je Doubrava hodnocena III. ES – tok je napřímený, břehy i dno přírodě blízké, břehové porosty souvislé a dobře vyvinuté, doprovodné vegetační pásy chybějí. Nejdolejší úsek Doubravy od Habrkovic po ústí do Labe je příkladem tvrdé technické úpravy vodního toku. V napřímené trase bylo vytvořeno umělé koryto hlubokého lichoběžníkového průřezu, s nečleněnou kynetou opevněnou kamennou dlažbou. Většina navazujících poříčních a nivních biotopů byla zlikvidována. Po povodních v letech 1997 a 1998 byla tato tvrdá technická úprava rekonstruována, břehové nátrže byly opraveny. Další povodně v letech 2002 a 2006 však vedly k částečné samovolné revitalizaci v zóně koryta (vytvoření štěrkových lavic) a úsek toku je hodnocen ve IV. ES.

Brslenka, hlavní levostranný přítok Doubravy, je téměř v celém úseku hodnocena III. ES. Vodní tok byl v minulosti napřímen, umělé koryto se však přirozeným vývojem zčásti zrevitalizovalo a tok doprovázejí většinou dobře vyvinuté břehové porosty.

Tok Klejnárky byl vyhodnocen jako mírně (II. ES) až středně (III. ES) antropogenně ovlivněný. Podle historických podkladů byla Klejnárka napřímena a uměle zahloubena již v 18. století (LIPSKÝ, KUKLA, 2009). Působením erozně sedimentačních procesů došlo od té doby ke zlepšení hydromorfologických charakteristik v zóně koryta vodního toku (vznik tůní, štěrkových náplavů, bočních nátrží). Substrát dna je různorodý, proudění toku je diversifikované, střídají se tišiny a rychleji tekoucí úseky, což skýtá rozmanité prostředí pro vodní organismy. V korytě jsou časté erozní a akumulační tvary a relativně vysoká variabilita šířek. Břehové porosty jsou většinou dobře vyvinuté a Klejnárka tak alespoň částečně plní funkci regionálního biokoridoru. Nejlepším I. ES byl ohodnocen přírodní úsek Klejnárky nad Církvicí u rybníka Vrabcov, kde protéká regionálním biocentrem v přirozeném korytě.

Zbývající malé vodní toky (Lanžovský potok, Černá strouha, Kačinský potok) mají charakter geometricky napřímených kanálů, do nichž jsou často zaústěny vývody meliorací. Úpravy jsou staršího data, koryta včetně opevněných břehů jsou dnes zarostlá bujnou vegetací. Doprovodné vegetační pásy chybějí, protože intenzivně využívaná pole zasahují až k hraně břehu. Tyto úseky byly ohodnoceny III. a IV. ES. Výjimku představuje úsek Kačinského potoka (Staré Klejnárky) v Kačinské oboře s přírodním korytem a přírodě blízkými lesními porosty v zóně DVP. Jeho režim je však negativně ovlivněn umělým zahloubením v nelesních úsecích nad a pod Kačinskou oborou, které způsobuje snížení hladiny podzemní vody a sezónní vysychání toku, proto je hodnocen II. ES. Také v řadě dalších úseků malé toky sezónně vysychají a nejsou trvale protékány.

Závěr

Ekomorfologické mapování a hodnocení vodních toků v zemědělsky intenzivně využívané nížině potvrdilo vysoký stupeň jejich antropogenní transformace a odchýlení od přírodního stavu. Na případu Klejnárky se zároveň ukázalo, že vodní tok upravený již v 18. století je schopen přirozeným vývojem zlepšit své ekohydromorfologické charakteristiky a alespoň částečně se navrátit se do přírodě blízkého stavu.

L i t e r a t u r a :

COUNCIL OF EUROPE (2000): Evropská úmluva o krajině a důvodová zpráva. Strasbourg.
KOLEKTIV 1970: Hydrologické poměry ČSR, III. díl, HMÚ, Praha.
LIPSKÝ, Z., BICANOVÁ, M. (2009): Mapování a ekologické hodnocení vodních toků jako významných krajinných prvků. In: Problémy ochrany a využívania krajiny – teórie, metódy a aplikácie. Zborník vedeckých prác. Združenie BIOSFÉRA, Nitra, s. 397-404.
LIPSKÝ, Z., KUKLA, P. (2009): Historické změny vodní složky krajiny v dolním Podoubraví. In: Venkovská krajina 2009. Sborník příspěvků z konference, Hostětín, 22.-24.5.2009, s. 140-146.
MATOUŠKOVÁ, M. (2008): Assessment of river habitat quality within European Water Framework Directive: Application to different catchments in Czechia. Geografie, Sborník ČGS, 113, 2, s. 223-236.
VLČEK, V., ed. (1984): Vodní toky a nádrže, Zeměpisný lexikon ČSR, Academia, Praha.


Autoři: doc. RNDr. Zdeněk Lipský, CSc., Mgr. Magdalena Bicanová, Ph.D., Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta; lipsky@natur.cuni.cz

Pozn: v internetové verzi nejsou reprodukovány tabulky a grafické přílohy.


NAHORU

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.