Zeměpisné a vlastivědné spisy
číslo 37 (2/2016)


JAN BÍNA

KRAJINNÁ POLOHA MORAVSKÝCH A SLEZSKÝCH MĚST

Úvod

Poloha měst, jako ostatně všech sídel, se obvykle chápe ve dvou dimenzích. Geografická poloha, je vyjádřena umístěním mezi jinými sídly, pozicí v síti dopravních cest vyššího řádu a blízkostí či odlehlostí hlavních areálů tvorby HDP. Atributy geografické polohy se podílejí na potenciálu rozvoje města a na jeho významu v systému osídlení státu či regionu.

Jiný pohled na polohu města hodnotí jeho situování v georeliéfu určité tvářnosti a územní vztah k větším vodním tokům a přirozeným vodním plochám (v našich podmínkách ovšem jen k tokům). Soubor takovýchto charakteristik lze považovat za krajinnou polohu města.

V krajinné poloze historických měst (kromě horních měst u ložisek rud) se často přímo zrcadlí faktory, které hrály roli při jejich vzniku. Například je to přechod přes řeku nebo bažiny (mezi moravskými městy se tento faktor lokalizačně uplatnil např. v Kroměříži), nebo přechod přes údolí až pod soutokem menších řek (Ivančice); důležité byly strategicky významné vyvýšené plošiny (Znojmo aj.), ale i úpatí hor a vysočin, kde město nabízelo odpočinek před výstupem nebo po sestupu (Šternberk, Vizovice aj.).

U měst novodobých, která (zhruba od 19. století) přeměňují bývalé vesnice nebo, řidčeji, vznikají „na zelené louce“, lokalizační hlediska krajinné polohy ustupují do pozadí. Zrod takových nových měst bývá vázán na moderní dopravní linie, průmysl či (sub)urbanizační působení velkoměst na jejich okolí.

Dosavadní práce o krajinné poloze moravských a slezských měst

Touto tematikou se geografové příliš nezabývali. Částečně se krajinné polohy měst dotkl Koláček (1930) v souvislosti s půdorysným uspořádáním moravských měst. Říkovský (1939) zařadil příslušnou zmínku do svého sídelního zeměpisu. Nejpodrobněji problematiku studoval Láznička. Zatímco jeho první spis (1948) se rovněž věnuje hlavně vývoji půdorysu a jen nepřímo krajinné poloze měst, druhý spis (Láznička 1962) je zaměřen meritorně na toto téma. Předmětem je míra svažitosti a morfografická poloha sídel s více než 5000 obyvateli, vše v rámci celého Československa. U svažitosti je rozlišeno 6 skupin, od sídel rovinatých po velmi silně svažitá. Nejblíže k zaměření tohoto příspěvku mají pasáže o morfografické poloze sídel. Autor tu vymezil 26 typů, a to buď podle jedné nebo několika zastoupených geomorfologických kategorií, jimiž jsou úval, údolí, údolí horního toku, údolní svah, plošina, meziúdolní plošina, rozvodní plošina). Váha kategorií je odvozena z podílu na ploše zastavěného území. Výsledkem je velmi podrobný a cenný geomorfologický sumář polohy měst. Obecně však morfografická poloha nepokrývá celý záběr krajinné polohy, rozdíl je v posuzování větších a tedy „fyziognomicky produktivních“ vodních toků: do aspektu krajinné polohy vstupují přímo, do morfografické polohy jen svými „rámci“ – údolími, údolními svahy apod.

Krajinná poloha v dnešním obraze měst

Jak výše uvedeno, krajinná poloha již dávno není prvotním impulsem pro rozvoj města nebo dokonce pro jeho vznik. Je však nezaměnitelnou součástí města, jeho genia loci, ovlivňuje půdorysné uspořádání města a jeho vžité a symbolicky pociťované panorama. Např. scenérie Hradu od Vltavy je nejsilnějším atributem a vizitkou Prahy, města vzniklého při řece v říční kotlině umožňující relativně snadný přechod přes řeku. Zůstaneme-li na Moravě, pak podobnou pozici mají dva charakteristické pahorky v Brně – katedrální Petrov a hradní Špilberk. Obdobně např. ve Znojmě je fyziognomicky nejvýraznější okrajová hrana plošiny s farním kostelem nad příkrým svahem k Dyji.

Typy krajinných poloh měst můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin. Do první zařadíme města s nespecifikovanou krajinou polohou – rovinnou, pahorkatinnou, terasovou a svahovou. Druhou skupinou jsou pak krajinné polohy specifikované a za ně lze považovat polohu říční, údolní, úvalovou, kotlinovou, jádrovou výšinnou, úpatní a jejich kombinace.

Hodnocen je vždy vývojově jádrový areál města. U velkých měst přirozeně neplatí příslušný typ krajinné polohy pro celé jejich dnešní rozsáhlé zastavěné území. Častou situací např. u měst s úvalovou polohou je přesah novějších městských částí do navazujících plošin.

Do přehledů byly zahrnuty všechny obce se současným statusem města na historickém území Moravy a Slezska. To ale s sebou přináší i poněkud ztěžující fakt, že v tomto rozsáhlém souboru se vyskytují jak města s jednoznačným zařazením, tak i ta, u nichž jsou šetřené znaky méně jasné, neurčité či přechodné. Tam pak vzniká možnost interpretačních alternativ. Znalci určitého konkrétního města mohou dojít i k jiným závěrům.

Moravská a slezská města s nespecifikovanou krajinnou polohou

Nespecifikovanost krajinné polohy znamená, že dominantní terénní činitel v prostoru města je stejný jako v městském zázemí (kam nebo odkud plynule přechází). V prostředí města se tak neuplatňuje žádná krajinná odlišnost, specifičnost (jakou by byl třeba přimykající se tok větší řeky, údolní zářez, ostroh, úpatí vyššího terénu apod.).

Města s rovinnou polohou se vyskytují hlavně na Hané. Příklady jsou Prostějov, Chropyně, Hulín, Kojetín *, Tovačov, Kostelec na Hané a na severu Uničov. Na jižní Moravě můžeme do této skupiny zařadit Hodonín, Dubňany, Modřice, Podivín a Lanžhot. S malou výhradou (částečně se dotýkají lehce zvýšeného terénu) lze zařadit slezskou Karvinou a Bohumín.

Pahorkatinnou polohu mají města zejména ve flyšových oblastech s hustým střídáním terénních vln a vlnek: Hustopeče, Velké Pavlovice, Velké Bílovice, Morkovice-Slížany, Kunovice, Hluk, Kelč, Slavičín. Další seskupení je v Ostravské pánvi s rozvolněnou strukturou měst ve zvlněném (leckdy antropogenně) terénu: Orlová, Rychvald, Petřvald, Vratimov, Šenov; též sem patří novodobě založený Havířov a pánvi blízké Klimkovice. V nízkojesenické oblasti lze začlenit Vítkov, Horní Benešov, Moravský Beroun, Úsov, na Českomoravské vrchovině Hrotovice a Slavonice, v Bobravské vrchovině Zbýšov.

Za města s terasovou polohou ** můžeme považovat Rajhrad, Kravaře, Dolní Benešov, Hlučín a Strážnici. Každé z těchto měst zaujalo určité místo na říční terase provázející na delší vzdálenost nedalekou řeku, přičemž směrem vně terén postupně stoupá.

Svahová poloha není příliš častá. Svahy jsou přirozeně běžně zastoupeny v reliéfu měst, ale obvykle jde o oboustranné svahy nad vodním tokem, zatímco atributem svahové polohy je převládající celkový, jednostranně orientovaný svah. Charakteristiky v zásadě splňují Štramberk, Boskovice, Bystřice nad Pernštejnem a Mikulov.

Moravská a slezská města se specifikovanou krajinnou polohou

Specifikovanost krajinné polohy je založena na určité „singularitě“ vzhledu krajiny, která je zaznamenána v prostoru města a odlišuje městskou krajinu od převládajícího krajinného vzhledu v okolí města. (Přirozeně se tu nebere do úvahy zástavba území.) Dá se to vyjádřit i tak, že město se nachází právě tam, kde protéká větší řeka (kde se stýkají svahy sevřenějšího údolí či širšího úvalu, kde nad říční nivu vystupuje izolovaná výšina, kde se stýká rovina s vrchovinným či horským masivem …) – a nikoli libovolně jinde v krajině.

Jako města s říční polohou můžeme charakterizovat ta, u nichž říčnímu fenoménu v prostoru města „nekonkurují“ další terénní znaky, tedy zejména svahy, které by doplňovaly městské panorama. Takový stav přirozeně může vzniknout jen při nížinných úsecích řek. Příslušným podmínkám vyhovují Litovel, Kroměříž, Uherské Hradiště, Staré Město, Uherský Ostroh a Veselí nad Moravou (při Moravě), Břeclav (při Dyji) a Pohořelice (při Jihlavě).

Na Moravě a ve Slezsku se prakticky nevyskytují situace, kdy by se hladina větších řek ve středním a dolním toku rovnocenně podílela na krajinném obrazu měst ležících v nerovinném terénu (srovnatelně jako třeba Vltava v Praze). Pokud mají moravská a slezská města nerovinnou polohu, je dominantně utvářena terénními prvky, vodní prvek se projevuje jen podružně nebo (v případě drobných toků) vůbec ne. Jedinou výjimkou jsou Židlochovice, kde se utvořila kombinace říční a úpatní polohy (viz níže).

Za údolí považujeme hlubší a sevřenější lineární sníženiny zemského povrchu. Údolní polohu mívají města při říčkách a horních tocích řek v horských masivech a v jejich podhůřích. V jesenické oblasti je to Staré Město, Janov, Andělská Hora, Břidličná, Budišov nad Budišovkou, Brušperk, Velká Bystřice, v beskydské oblasti Frýdlant nad Ostravicí, Karolinka, v bělokarpatské oblasti Luhačovice, Bojkovice, Valašské Klobouky. Při řece Svitavě lze zařadit Březovou nad Svitavou a Adamov, v Zábřežské vrchovině Konice, na Českomoravské vrchovině Brtnici a Jevišovice a v Ždánickém lese Klobouky u Brna.

Jako mělčí a oblejší resp. rozevřenější alternativu údolí chápeme úvaly ***. V úvalech jsou přirozeně vhodnější podmínky pro lokalizaci lidnatějších měst. Mezi města s úvalovou polohou se tak začleňuje velkoměsto Ostrava (s osou vývojového jádra při nevelké řece Ostravici) a další velká a střední města jako Zlín, Opava, Frýdek-Místek, Třinec, Český Těšín, Třebíč, Svitavy, Vyškov, Blansko, Žďár nad Sázavou, Nový Jičín, Otrokovice. Další, již menší města odpovídající tomuto kritériu se vyskytují na střední a severní Moravě a ve Slezsku: Jevíčko, Napajedla, Lipník nad Bečvou, Příbor, Bílovec, Studénka, Paskov, Rýmařov, Město Albrechtice, Jablunkov; na východní Moravě je to Rožnov pod Radhoštěm; na jižní Moravě Letovice, Rájec-Jestřebí, Kyjov, Šlapanice, Slavkov u Brna, Bučovice, Rousínov, Oslavany, Dolní Kounice, Újezd u Brna, Ivanovice na Hané, Vracov, Bzenec, Hrušovany nad Jevišovkou; na západní Moravě Želetava, Třešť, Telč a Dačice.

Na rozdíl od lineárních, otevřených sníženin typu údolí a úvalů, je kotlina sníženinou relativně uzavřenou, obvykle oválného až kruhového půdorysu. Existence kotliny jako rozšířeného areálu na březích vodního toku byla v minulosti velmi příznivým městotvorným činitelem. Skupina měst s kotlinovou polohou je tak poměrně početná. Má tři hlavní uskupení: Vysočinu (s blízkým okolím), jesenickou oblast a beskydskou oblast. První tvoří Velké Meziříčí, Nové Město na Moravě, Tišnov, Velká Bíteš, Náměšť nad Oslavou, Vranov nad Dyjí, Svratka, Kunštát, Olešnice, Ivančice a Kuřim, druhou pak Šumperk, Bruntál, Krnov, Jeseník, Vrbno pod Pradědem, Hanušovice, Žulová a Fulnek; třetí Valašské Meziříčí, Vsetín, Vizovice, Brumov-Bylnice a Slušovice. Přehled doplňuje Moravská Třebová.

Jiným vymezujícím znakem je přítomnost výrazné izolované vyvýšeniny (ostrohu, kupovitého pahorku, plošiny), na níž je lokalizováno vývojové centrum města. Výraznost a nápadnost vyvýšeniny byla pro klasifikaci podstatná, protože i v četných městech řazených do skupin s údolní, úvalovou a kotlinovou polohou zaujímá historické jádro města poněkud vyvýšenou bázi nad dnem údolí (úvalu, kotliny). Jádrovou výšinnou polohu mají historicky nejvýznamnější moravská města: Brno (skalní útes Petrova, vývojové jádro městského sídla nad spojenou nivou Svratky a Svitavy přechází do mírně ukloněné plošiny s dnešním městským centrem; hrad Špilberk na sousedním pahorku vznikl o něco později), Olomouc (středověké město vzniklo na mendipu, což je výstup starších tvrdších hornin nad měkčími sedimenty v nižší poloze), Znojmo (mírně ukloněná plošina se středověkým městem a někdejším hradem spadá srázným svahem k Dyji), Jihlava (historické jádro leží na ostrohu nad mělkou kotlinou při soutoku Jihlavy a Jihlávky), Přerov (historické centrum zaujalo pahorek – travertinovou kupu – nad nivou Bečvy). Do této skupiny lze dále začlenit Hranice, Uherský Brod, Rosice a Potštát.

Úpatní polohu města charakterizuje zřetelný svah, který se k jádru města nepřimyká oboustranně. Znak splňují v severomoravské a slezské oblasti Frenštát pod Radhoštěm, Javorník, Vidnava, Bludov, Mohelnice a Velké Opatovice. Na úpatí karpatských masivů leží Holešov, Bystřice pod Hostýnem, Fryšták, Ždánice a Koryčany, pod Bobravskou vrchovinou Moravský Krumlov a Miroslav a pod závěrem jednoho z hřbetů Křižanovské vrchoviny je situována Jemnice.

Následující dvě skupiny reflektují některé kombinace výše probraných typů specifikovaných krajinných poloh, které lze najít na Moravě a ve Slezsku.

Říční a úpatní polohu mají Židlochovice. V hladině vodnaté řeky Svratky, protékající přímo středem města, se zrcadlí téměř 200metrový úpatní svah masivu Výhon.

Údolní a úpatní polohu, kdy do masivu proniká zpětná eroze vodního toku, je příznačná pro Hradec nad Moravicí, Šternberk, Odry, Kopřivnici, Zábřeh, Loštice, Štíty a Zubří.

Závěr

Příspěvek si vytkl za cíl rozebrat krajinnou polohu měst na Moravě a ve Slezsku. K tomu účelu byla použita vlastní metodika rozlišující nespecifikovanou a specifikovanou krajinnou polohu s různými dílčími skupinami. Ukázalo se, že krajinná rozmanitost a pestrost, tak typická pro naše území, nachází adekvátní odraz ve spektru krajinných poloh měst.


* Kojetín, Tovačov, Hodonín, Modřice aj. vznikly nepochybně v poloze při řece, současný fyziognomický aspekt však vychází z toho, že dnešní regulovaný tok řeky tato města míjí a nevstupuje tak do městského krajinného obrazu.
** Četná jiná města rovněž leží na říčních terasách. I zde však dáváme přednost fyziognomickému přístupu.
*** Nutno odlišit od regionálních fyzickozeměpisných celků s vlastním názvem (oronymem), jako např. Hornomoravský úval apod.


Literatura:

BÍNA, J., DEMEK, J. (2012): Z nížin do hor. Geomorfologické jednotky České republiky. Academia, 343 s., Praha.
KOLÁČEK, F.: (1930): Půdorysy moravských měst. Spisy OČSZ v Brně, řada B, sv. 1, 38 s., Brno.
LÁZNIČKA, Z.: (1948): Moravská města. Spisy OČSZ v Brně, řada B, sv. 13, 151 s., Brno.
LÁZNIČKA, Z.: (1962): Příspěvek k charakteristice našich sídel z hlediska jejich sklonových poměrů a morfografické polohy. Sborník ČSZ, roč. 67, č. 4, s. 287-302, Praha.
ŘÍKOVSKÝ, F. (1939): Základy k sídelnímu zeměpisu Česko-Slovenska. Spisy OČSZ v Brně, řada B, sv. 5, 150 s., Brno.

Autor:
RNDr. Jan Bína, CSc.; bina.jan@centrum.cz

Pozn: v internetové verzi nejsou reprodukovány tabulky a grafické přílohy.


NAHORU

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.