Zeměpisné a vlastivědné spisy
číslo 38 (1/2017)


ZDENĚK LIPSKÝ, KATARÍNA DEMKOVÁ

VÝZNAM A FUNKCE ROZPTÝLENÉ ZELENĚ V KRAJINĚ

Úvod a terminologické vyjasnění

Rozptýlená zeleň je termín používaný v územním a krajinném plánování a v odborné literatuře zabývající se tvorbou a ochranou krajiny, životním prostředím apod. Rozumí se jím především trvalé porosty dřevin včetně bylinného patra, které nejsou lesem, zemědělskou kulturou ani součástí zeleně intravilánu sídel (Mareček 2005). Zahrnuje spontánně vzniklé přírodní vegetační prvky i uměle založené vegetační útvary. V odborné literatuře najdeme pro tyto porosty také označení nelesní nebo mimolesní zeleň, roztroušená, rozvinutá, mozaikovitá či vysoká zeleň. V novější literatuře se vyskytuje i termín dřevinné vegetační prvky nebo nelesní dřevinná vegetace (Demková, Lipský 2015. V tomto pojednání ale používáme tradiční zažitý termín rozptýlená zeleň, ekvivalentní v angličtině používanému výrazu scattered greenary.

Rozptýlená zeleň je charakteristickým rysem mnoha evropských krajin. Česká i slovenská krajina však prodělala ve 2. polovině 20. století dramatické změny, při nichž byla rozptýlená zeleň ve volné krajině většinou bezohledně likvidována. Ještě v 80. letech řešily resortní výzkumné ústavy úkol, jak „vyčistit“ hospodářský obvod zemědělského závodu od jakýchkoliv překážek bránících plynulému obdělávání pozemků. Těmito překážkami byly např. skupiny balvanů, ojedinělá zbývající prameniště a mokřiny nebo zbytky soliterní nelesní zeleně, tedy drobné krajinné prvky, které dnes v krajině chráníme, protože mají svůj krajinotvorný estetický i ekologický význam. Maloplošná mozaika přirozeně polyfunkční venkovské krajiny byla vystřídána hrubozrnnou krajinou velkých kolektivizovaných polí (Lipský, 1994). Dramatické změny ve struktuře české zemědělské krajiny dokumentují následující údaje: „Z krajiny zmizelo na 4000 km stromořadí, 3600 ha rozptýlené zeleně, 49 000 km mezí a 158 000 km polních cest. Jenom při scelování pozemků se v průměrném katastrálním území odstraňovalo 350 - 400 vzrostlých stromů a 2500 - 3500 m2 keřových porostů.“ (Moldan a kol, 1990). Podle odhadů zaujímala rozptýlená zeleň v polovině 80. let pouze 0,3 - 0,5 % území České republiky (Trnka 2001).

Likvidace a snížení výměry rozptýlené vegetace v otevřené zemědělské krajině se netýká pouze bývalého Československa. Technologické změny, intenzifikace a mechanizace zemědělství měly podobné důsledky v Evropě východní i západní. McCollin (2000) zdůrazňuje, že v letech 1984-1994 ubylo v anglické krajině 158 000 km živých plotů, tj. třetina jejich délky z roku 1984. Jongman (2002) uvádí, že celková délka liniových vegetačních struktur v Nizozemí se za 80 let (1900-1980) snížila o 80 procent.

Na druhé straně došlo ke spontánnímu nárůstu dřevinné zeleně na plochách, které se přestaly obdělávat. Dramatický úbytek rozptýlené zeleně v polích byl kompenzován přírůstkem trvalé zeleně na opuštěných plochách. Výzkumy v různých oblastech naší republiky prokázaly, že vedle likvidace rozptýlené zeleně mezi zemědělskými bloky došlo ve 2. polovině 20. století zároveň k jejímu rozšíření na příkrých svazích, podél vodních toků a na okrajích venkovských sídel.

Typy a funkce rozptýlené zeleně

Podle druhového složení můžeme rozlišit porosty tvořené přírodními druhy, většinou spontánně vzniklé, a porosty tvořené vysazenými nepůvodními druhy dřevin, které mohou být ovocné nebo okrasné. Často ovšem dochází ke kombinaci jednotlivých typů.

Podle tvaru se prvky rozptýlené zeleně člení na liniové, plošné a bodové (Supuka a kol. 1999; Trnka 2001) – viz tab. 1. Za rozptýlenou nelesní zeleň se považují porosty dřevin s rozlohou menší než 0,3 ha, liniové porosty a solitéry či skupiny dřevin (např. remízky, stromořadí, doprovodná zeleň vodních ploch a vodních toků, zeleň podél komunikací, porosty dřevin na mezích, na hranicích pozemků i na plochách nevhodných k hospodářskému využívání).

V pojetí krajinné struktury podle Formana a Godrona (1993) lze prvky rozptýlené zeleně označit jako zbytkové, regenerující nebo introdukované plošky a koridory.

Rozptýlená zeleň plní v krajině mnoho funkcí, které se často překrývají. Časté je členění na funkce produkční a mimoprodukční, které u rozptýlené zeleně převládají (Špulerová 2006). V zemědělské krajině hraje klíčovou roli z hlediska její ekologie, protierozní ochrany, ekologické stability a biodiverzity. Rozptýlená zeleň tvoří stanoviště řady rostlin a živočichů, mnoha dalším živočišným druhům poskytuje dočasné útočiště a úkryt. Liniové prvky rozptýlené zeleně tvoří často místní biokoridory a usnadňují druhům jejich pohyb a šíření v krajině. Významná je produkce kyslíku, zachycování prachu a pesticidních látek. Další jsou funkce hygienické (filtrace pachů, snižování hlučnosti), estetické a rekreační, zanedbatelná není ani funkce hydrická (retence a infiltrace vody v krajině, ochrana břehů), klimatická (snížení teplotních extrémů, zvýšení vzdušné vlhkosti, snížení rychlosti větru) a půdoochranná. Rozptýlená zeleň obecně zpestřuje krajinnou strukturu, zvyšuje estetické hodnoty krajiny a pozitivně ovlivňuje krajinný ráz i celkové vnímání krajiny. Soliterní stromy, aleje, remízky, břehové porosty patří k nejvýznamnějším krajinotvorným prvkům, protože zvyšují diverzitu krajiny a vytváří esteticky libé body a plochy. V metodikách hodnocení krajinného rázu je přítomnost rozptýlené vegetace vesměs vnímána jako kladná přírodní a estetická hodnota.

Některé prvky rozptýlené zeleně se staly součástí a doprovodem historických krajinných struktur, např. na mezích, na hranicích pozemků, kamenicích nebo jako doprovod drobných kulturních a sakrálních památek ve volné krajině (kapličky, kříže, boží muka). Z krajinářského i krajinně ekologického hlediska je tedy existence rozptýlené zeleně v krajině jednoznačně pozitivní. Její význam je typicky polyfunkční a výrazně větší než její plošné zastoupení (Demková, Lipský 2015). V roce 2009 se proto rozptýlená zeleň dostala i do zemědělské dotační politiky jako součást tzv. krajinných prvků. Mezi krajinné prvky, na něž lze získat finanční podporu, byla zařazená stromořadí, solitéry a skupiny dřevin (Nařízení vlády č. 335/2009 Sb.).

Metodika práce a řešená území

Současný stav rozšíření rozptýlené zeleně v krajině a jejího stavu byl sledován ve dvou odlišných modelových územích.

Prvním je Novodvorsko a Žehušicko, modelové území projektu „Kačina“ (informace o projektu viz www.projektkacina.estranky.cz) o celkové výměře 113 km2. Leží v nížinaté krajině Čáslavské kotliny v povodí dolních toků Doubravy a Klejnárky ve středních Čechách v nadmořské výšce 200-230 m. Současná krajina je převážně intenzivně zemědělsky využívaná s převahou orné půdy, která zaujímá dvě třetiny území. Pestřejší krajinná struktura s vyšším podílem lesních ploch a liniových prvků rozptýlené zeleně ve střední části území v širším okolí zámků Kačina a Žehušice je výsledkem esteticky motivovaných krajinářských úprav v 18. a 19. století. Proto zde byla také v roce 1996 vyhlášena krajinná památková zóna Žehušicko. Právě ve zdejší kulturní, člověkem cíleně utvářené krajině představuje rozptýlená zeleň významný krajinotvorný prvek (Lipský a kol. 2011).

Druhé řešené území zahrnuje rozsáhlé katastrální území obce Vrbovce o celkové výměře 51,5 km2 v jihozápadní části Bílých Karpat ve Slovenské republice na hranicích s Českou republikou. Vrchovinný reliéf karpatského flyše v nadmořské výšce 300 - 600 m charakterizují dlouhé táhlé hřbety, mírné svahy a dlouhá široká údolí. V současném využití krajiny zaujímá zemědělská půda asi 60 % a lesy asi 30 %. Podíl orné půdy se v poslední době zatravněním trvale snižuje ve prospěch luk a pastvin. Na druhé straně řada ploch tradičních luk a pastvin je opuštěná a zarůstá křovinami. Význačným rysem Bílých Karpat je rozptýlené osídlení zvané kopanice. Na ně jsou vázané také charakteristické struktury rozptýlené vegetace. Na ochranu přírodních a krajinných hodnot území, mimo jiné právě s ohledem na typický charakter rozptýleného osídlení a rozptýlené zeleně, byla v roce 1979 byla vyhlášena chráněná krajinná oblast (CHKO) Biele Karpaty.

V obou modelových územích bylo provedeno terénní mapování prvků rozptýlené zeleně v extravilánu obcí. Terénnímu mapování v měřítku 1: 10 000 předcházela předběžná vizuální interpretace prvků rozptýlené zeleně na leteckých snímcích. Prvky rozptýlené zeleně byly interpretovány ve 3 kategoriích: bodové, liniové a plošné (viz tab. 1). Plocha prvků byla určena jako půdorysná projekce korun stromů nebo křovin.

Při terénním mapování bylo zaznamenáváno druhové složení dřevin, jejich zdravotní stav a případné ohrožení, výskyt geograficky nepůvodních druhů, vazba na stanovištní podmínky a jaké funkce rozptýlená zeleň plní.

Výsledky

Rozšíření prvků rozptýlené zeleně v obou řešených územích ukazuje tabulka 2. Zřetelně vyšší zastoupení prvků rozptýlené zeleně v oblasti Bílých Karpat není nijak překvapivé, odpovídá extenzivnějšímu charakteru využití tohoto území a jeho více přírodnímu charakteru ve srovnání s nížinatou krajinou Čáslavské kotliny. V obou územích připadá nejvyšší podíl, přes 80 %, na liniové prvky. Pokud jde o prostý počet prvků rozptýlené zeleně na jednotku plochy, tedy o jejich hustotu, je výrazně vyšší v oblasti Bílých Karpat (tab. 3). Naopak průměrná velikost prvků (polygonů) rozptýlené vegetace je vyšší v krajině Novodvorska a Žehušicka. Nápadné je to zejména u plošných prvků, které jsou zde v průměru 2,46 krát větší než v krajině Bílých Karpat (tab. 4).

Liniové prvky mají největší výskyt v obou územích v podobě doprovodné vegetace podél vodních toků a komunikací, v oblasti komponované krajiny Novodvorska a Žehušicka jsou tyto prvky rozptýlené zeleně naprosto dominantní. V Bílých Karpatech k nim přistupuje ještě významné rozšíření liniových prvků na hranicích pozemků a na agrárních terasách (mezích), zatímco v nížinaté krajině Čáslavské kotliny mají tyto typy linií jen nepatrné rozšíření. Naopak v této staré kulturní krajině se zachovaly některé linie jako historické krajinné struktury, např, na hrázích zaniklých rybníků.

Plošné prvky se vyskytují nejčastěji v polích, buď jako remízky nebo jsou vázané na terénní tvary reliéfu a zamokřená místa. Patří mezi ně také sukcesní porosty dřevin na opuštěných nevyužívaných plochách, které mají často ruderální charakter.

Největší podíl bodových prvků připadá na soliterní keře bezu černého na polích, hlavně u sloupů elektrického vedení. Významné solitéry rostou také na křižovatkách cest, při Božích mukách a jiných památnících. Vyskytují se také na loukách v nivě Doubravy) anebo jsou součástí historické, esteticky komponované krajiny (Kačinská a Žehušická obora).

Druhové složení porostů rozptýlené zeleně je poměrně pestré, závislé do značné míry na stanovištních podmínkách. Vedle původních domácích dřevin se na druhovém složení rozptýlené zeleně v krajině podílí řada introdukovaných nepůvodních druhů. Z nich nejčastější jsou trnovník akát (Robinia pseudoacacia), javor jasanolistý (Acer negundo), šeřík obecný (Syringa vulgaris), pámelník bílý (Symphoricarpos albus) a tavolníky (Spiraea sp.). Podíl nepůvodních dřevin je mnohem vyšší v krajině Novodvorska a Žehušicka než v Bílých Karpatech. Ovocné dřeviny tradičně doprovázející silnice a polní cesty (jabloně, hrušně, třešně, švestky) dnes dožívají a nejsou obnovovány. Nejčastějšími stromovými solitéry jsou dub, lípa a jasan. Většinu struktur rozptýlené zeleně lze považovat za významné krajinné prvky ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.


Literatura:

DEMKOVÁ, K., LIPSKÝ, Z. (2015): Změny nelesní dřevinné vegetace v jihozápadní části Bílých Karpat v letech 1949-2011. Geografie, 120, 1, s. 64-83.
FORMAN, R.T.T., GODRON, M. (1993): Krajinná ekologie. Academia, Praha, 584 s.
JONGMAN, R. H. G. (2002): Homogenisation and fragmentation of the European landscape: ecological consequences and solutions. Landscape and Urban Planning, 58, pp. 211–221.
LIPSKÝ, Z. (1994): Změna struktury české venkovské krajiny. Sborník ČGS, 99, 4, s. 248-260.
LIPSKÝ, Z., ŠANTRŮČKOVÁ, M., WEBER, M. a kol. (2011): Vývoj krajiny Novodvorska a Žehušicka ve středních Čechách. Karolinum, Praha, 202 s.
MAREČEK, J. (2005): Krajinářská architektura venkovských sídel. ČZU, Praha, 404 s.
McCOLLIN, D. (2000): Hedgerow policy and protection – changing paradigms and the conservation ethic. Journal of Environmental Management, 60, pp. 3–6.
MOLDAN, B. a kol. (1990): Životní prostředí České republiky. MŽP ČR a Academia, Praha, 284 s.
SUPUKA, J., SCHLAMPOVÁ, T., JANČURA, P. (1999): Krajinárska tvorba. Technická univerzita vo Zvolene, Zvolen, 211 s.
ŠPULEROVÁ, J. (2006): Funkcie nelesnej drevinovej vegetácie v krajine. Životné prostredie, roč. 40, č. 1, s. 37–40.
TRNKA, P. (2001): Ekologické aspekty plošné a bodové zeleně v krajině. In: Obnova plošné a bodové zeleně v krajině, MZLU, Brno, s. 99-106.
Nařízení vlády č. 335/2009 Sb., o stanovení druhů krajinných prvků.

Za autory:
doc. RNDr. Zdeněk Lipský, CSc.; zdeneklip@email.cz

Pozn: v internetové verzi nejsou reprodukovány tabulky a grafické přílohy.


NAHORU

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.