Zeměpisné a vlastivědné spisy
číslo 39 (2/2017)


JAN BÍNA

SKLADBA RELIÉFU ÚZEMÍ BRNA

Úvod

Na reliéfu (georeliéfu) každého prostoru na zemském povrchu se podepisují dopady dvou protichůdně působících vlivů. Rámcové uspořádání území do vyvýšenin a sníženin je dílem vnitřních (endogenních, tektonických) sil, jejichž zdroj spočívá, jak z názvu plyne, v hlubinách zemského tělesa. Vnější (exogenní) činitelé s původem hlavně v atmosférickém a vodním obalu Země a energii slunečního záření naopak vyvýšeniny erozně obrušují a sníženiny sedimentačně zaplňují. Pro uspořádání území primárně prostřednictvím vnitřních sil se vžilo označení morfostruktura a pro soubor tvarů modelačního dotvoření krajiny působením vnějších činitelů označení morfoskulptura.

Morfostruktura zpravidla tvaruje území v hrubých rysech a na velkých plochách. Někde se ale může, spolu s morfoskulpturou, podílet na podrobném reliéfovém obrazu krajiny. Je totiž nutné přihlédnout k míře územní generalizace (komplexnosti) morfostruktury (srv. Bína 2002). Jsou-li jednotící morfostrukturní rysy patrné až ve velkých územních celcích – např. v kerných horských systémech nebo rozsáhlých poklesových strukturách nížin – je generalizace takové morfostruktury vysoká. Podílí-li se morfostruktura také v detailech na reliéfu krajiny, jedná se o její negeneralizovaný, přímý projev. Např. osamocený pahorek může být malá hrásť (dílo vnitřních sil); přitom se může jen málo lišit od pahorku – suku odolnějších hornin v méně odolném okolí, což je dílo eroze, tedy „sféry“ morfoskulptury.

Předkládaný článek se věnuje tomu, jak jsou na správním území města Brna a jeho nejbližším okolí (v rozsahu mapky na str. 2) zastoupeny morfostrukturní a morfoskulpturní povrchové rysy, které společně vytvářejí skladbu reliéfu.

Morfostrukturní stavba reliéfu Brna

Vysoká generalizace

Brněnský prostor se nachází přímo na rozhraní České vysočiny (1) a Karpatské soustavy (2). To jsou dva velké evropské celky, které se odlišují svým vývojem a celkovým rázem povrchových tvarů.

Česká vysočina (v geologickém smyslu Český masiv) je součást systému pohoří vzniklých variským (hercynským) vrásněním v prvohorách, v karbonu. Přesahuje z území ČR do Německa, Polska a Rakouska. Variské vrásnění natolik „prohnětlo“ starší horninový základ a prostoupilo jej mohutnými tělesy hlubinných vyvřelin, že vznikl celistvý blok, který později odolával dalším horotvorným procesům. Současné výškové poměry jsou nejvíce ovlivněny tzv. saxonskou tektonikou, tj. hlavně kernými dislokacemi podle zlomů v mladších třetihorách a čtvrtohorách.

Karpatská soustava představuje podstatně mladší alpínské pásemné horstvo, vytvářející mohutný oblouk táhnoucí se z Česka přes Slovensko, Polsko a Maďarsko na Ukrajinu a do Rumunska. Na území České republiky je soustava zastoupena masivy flyšových příkrovů, které se sem počátkem mladších třetihor nasunuly od jihovýchodu. V důsledku obrovské hmotnosti nasouvaných příkrovů pokleslo území před jejich čelem a vznikla karpatská předhlubeň (Vněkarpatské sníženiny).

Střední generalizace

Bližší pohled na oba nadřazené systémy umožňuje identifikovat v nich morfostrukturní jednotky nižšího řádu, v územním rozsahu geomorfologických celků resp. podcelků.

V České vysočině je v rámci brněnského území takto vymezováno pět jednotek, tři vyvýšeniny a dvě sníženiny. Na západě a severozápadě vystupuje Lipovská vrchovina (3) jako podcelek Bobravské vrchoviny. Je to členitá krajina se střídáním dílčích vyvýšenin – menších hrástí a sníženin – malých kotlin a prolomů. Lipovská vrchovina je tedy jakýmsi „územním souhrnem“ brněnského geomorfologického unikátu, kterým je právě nakupení těchto drobných morfostrukturních útvarů. Na severu a severovýchodě Brna vystupují části Drahanské vrchoviny Adamovská vrchovina (4) a Moravský kras (5). Na stavbě Adamovské vrchoviny se účastní masivní hlubinné vyvřeliny, zejména granodiority. Moravský kras je budován devonskými vápenci. Společné pro tuto okrajovou část České vysočiny je tektonický výzdvih v mladších třetihorách a v menší míře pokračující i ve čtvrtohorách.

Ze sníženin v brněnské části České vysočiny má „nejstarobylejší“ povrch Boskovická brázda (6). Její původ sahá do prvohorního variského vrásnění, později byla sice opakovaně (v druhohorách – křídě – a mladších třetihorách), vyplněna sedimenty mořských záplav; ty však byly převážně opět erozně odstraněny. V příčném profilu je asymetricky ukloněna k východu, kde je též ohraničena sráznějším (zlomovým) svahem; název tak dobře vystihuje podobnost s brázdou po rypadlu bagru. Pozůstatkem na někdejší překrytí je, že vodní toky protékají brázdou napříč. Druhou sníženinou je komunikačně významný Řečkovicko-kuřimský prolom (7). Vznikl při mladotřetihorních tektonických pohybech.

Karpatská (horská) soustava je ve sledovaném prostoru zastoupena jen svým „negativem“ – sníženinou čelní předhlubně. Předhlubeň postupně vznikala několikerým posouváním k severozápadu v mladších třetihorách. Brněnská část předhlubně je geomorfologicky zařazena do rámce Dyjsko-svrateckého úvalu (8).

Nízká (až nulová) generalizace

Výše zmíněným specifikem brněnského území, s nímž se jinde v Česku nesetkáme, jsou hustě se střídající hrástě (tektonické vyvýšeniny) a sníženiny (tektonické prolomy). Prostorové měřítko těchto morfostrukturních prvků se pohybuje v řádu od jednotek kilometrů (takové mají zpravidla geomorfologické zařazení v úrovni okrsků) k desítkám metrů. Vznik tohoto pozoruhodného fenoménu se vysvětluje tlakovým a tahovým porušením zemské kůry vlivem alpínského vrásnění v exponované poloze okraje Českého masivu.

Na severozápadě brněnského prostoru vystupuje hrásť Trnůvka (9), na niž za průlomovým údolím Svratky navazuje hrásťový masiv Omické vrchoviny (10), známý v Brně spíše pod označením Podkomorské lesy, a za dalším průlomovým údolím (Bobravy) severní část Hlínské vrchoviny (11). Jejich východní úpatí lemují tektonické sníženiny; opět v severojižním pořadí jde o Jinačovický prolom (12), Bystrckou kotlinu (13), Žebětínský prolom (14) a Střelickou kotlinu (15). Další hrásťové pásmo ohraničuje tyto sníženiny od východu. Typem miniaturního pohoří se souvislým hřbetem a několika sedly je Babí hřbet (16). Za průlomovým údolím Svratky se zdvihá Kohoutovická vrchovina (17). V dalším posunu k východu se objevuje pásmo tří kotlin. Nejsevernější má název Medlánecká sníženina (18), která je z východu ohraničena Palackého hřbetem (19). Následují kotliny Žabovřeská (20) a Pisárecká (21). Nejhlouběji do středu města zasahuje hrásť Špilberku (22) zahrnující i katedrální výšinu Petrov; za erozní roklí při ulici Úvoz pokračuje do Masarykovy čtvrti a na Kraví horu. Všechny tyto jednotky (č. 9-22) jsou v pozici geomorfologických okrsků v rámci Lipovské vrchoviny; ta, ač nevelká, se právě pro toto bohatství povrchových tvarů dělí na největší počet okrsků ze všech geomorfologických podcelků Česka. Velikostně lze k výše uvedeným připojit hrásť Nebovid (23), prořezanou průlomovým údolím Bobravy.

V Lipovské vrchovině jsou i velmi malé hrástě, které můžeme považovat za přímou morfostrukturu, bez jakékoli generalizace. Charakteristicky jsou takto vyvinuty např. pahorky Malý Medlánecký kopec (24) a blízké Netopýrky (25).

Také v Adamovské vrchovině se vyvýšené i snížené části povrchu kryjí s morfostrukturami nízké generalizace. Celkovou formu hrásti má okrsek Soběšická vrchovina (26) zaujímající území mezi Lesnou a Vranovem. V jižní části zde popsal Krejčí (1964) charakteristickou dílčí strukturu jako Soběšické vyklenutí (27). Klenba spadá k jihovýchodu do Obřanské kotliny (28). Z Bílovic nad Svitavou se k severovýchodu rozšiřuje Řícmanicko-kanický prolom (29), který je z jihu ohraničen hrásťovým Bílovickým hřbetem (30).

V příslušející části Dyjsko-svrateckého úvalu je zajímavý morfostrukturní útvar: žulová hrásť s 50 m mocným pokryvem jurských vápenců – Stránská skála (31).

Morfoskulpturní dotvoření reliéfu Brna

Mezi příznačné morfoskulpturní tvary reliéfu, vyskytující se v brněnském prostoru, můžeme počítat z erozních tvarů zarovnané povrchy a průlomová údolí, z kryogenních tvarů nivační sníženiny, suťová pole a soliflukční proudy, z tvarů podmíněných horninami krasové plošiny a kaňony a z akumulačních tvarů údolní nivy, říční terasy a sprašové pokryvy.

Zarovnané povrchy typu holoroviny, tj. původní paroviny po převážném odnosu zvětralin, se vyskytují ve vrcholových polohách rozsáhlejších hrástí, zejména v Omické vrchovině – Podkomorských lesích (u Ríšovy a Helenčiny studánky aj.), v Kohoutovické vrchovině (u vodojemu), v Adamovské vrchovině (např. mezi Jehnicemi a Lelekovicemi) i jinde.

Průlomová údolí, tj. údolí vodních toků, která směřují z nižšího terénu přes vyšší terén opět do nižšího terénu, mají příčný profil sevřeného písmene V a jejich svahy jsou často oživovány skalními výstupy. Takovýmito úseky je provázen tok Svratky, Svitavy i Bobravy.

Nivační sníženiny, pseudokarové prohlubně pod dlouho neroztávajícími polohami sněhu, se vyskytují porůznu ve vrchovinách. Velmi pěkně je vyvinuta nivační sníženina U buku (32).

Suťová pole jsou rovněž fosilním svědkem ledové doby, mrazového rozpadu hornin. Charakteristickou lokalitu najdeme na svahu nad brněnskou přehradou v PP Na skalách (33).

Soliflukční proudy, tj. pozůstatky pohybu rozbahněných zemin nad permafrostem, popsal Ivan (1980) v prostoru Kohoutovické vrchoviny (34). Z drobných kryogenních tvarů lze ještě zmínit porůznu roztroušené mrazové sruby s kryoplanačními terasami a izolované hranáče.

Morfoskulpturu vápencové krasové plošiny s četnými závrty svébytně reprezentuje plošina Hády v rozsahu NPR Hádecká planinka. Malou krasovou plošinou je též výše zmíněná Stránská skála (31). Nejjižnější výspu Moravského krasu prořezává nad Muchovou boudou zhruba dvoukilometrový úsek toku Říčky v krasovém kaňonu.

Spojená údolní říční niva, široká až 4 km, provází Svratku a Svitavu. Relativně širokou nivu i v průlomových úsecích má Bobrava. U menších toků se vyvinuly úzké nivy.

Z říčních teras je nejvýraznější Tuřanská terasa se stupněm až 45 m vysokým. Tuřanská terasa je složitým akumulačním systémem kombinujícím i prvky náplavového kužele.

Sprašové pokryvy se uložily ve starších čtvrtohorách převážně na východních (závětrných) svazích. Obecně zmírňují terénní nerovnosti. Někde se však ve spraších vytvořila síť roklí, např. na svazích mezi Královým Polem a Soběšicemi (35).


Literatura:

BÍNA, J. (2002): Úrovně konstrukčního georeliéfu na Moravě a ve Slezsku. Spisy Zeměpisného sdružení, 1, 4 s., Brno.
BÍNA, J., DEMEK, J. (2012): Z nížin do hor. Geomorfologické jednotky České republiky. Academia, 343 s., Praha.
DEMEK, J., NOVÁK, V., ed. (1992): Vlastivěda moravská. Neživá příroda. Muzejní a vlastivědná společnost, 242 s., Brno.
IVAN, A. (1980): Soliflukční proudy a pokryvy na západním svahu Kohoutovické vrchoviny u Brna. Sborník Čs. geografické společnosti, 85, 2, s. 95-105, Praha.
KREJČÍ, J. (1964): Reliéf brněnského prostoru. Folia Přírodov. fak. Univ. J. E. Purkyně, Geographia, 5, 123 s., Brno.
MÜLLER, P., NOVÁK, Z., ed. (2000): Geologie Brna a okolí. Český geologický ústav, 90 s., Praha.

Autor:
RNDr. Jan Bína, CSc.; bina.jan@centrum.cz

Pozn: v internetové verzi nejsou reprodukovány tabulky a grafické přílohy.


NAHORU

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.