Zeměpisné a vlastivědné spisy
číslo 40 (3/2017)


JAROMÍR KOLEJKA

PŘEDINDUSTRIÁLNÍ KRAJINA

Téměř všechna minulá období vývoje kulturní krajiny ČR se jistým způsobem vepsala do vzhledu současné krajiny. Teritoriální rozsah a kvalita těchto reliktů jsou mimořádně pestré. Ani pečlivě udržované zámecké zahrady a parky nezůstávají stejné, jaké byly v době svého vzniku. Už jenom jejich údržba vyvolávala změny. Čím vyšší stáří je krajinným reliktům minulosti přisuzováno, tím méně jich lze nalézt. Rovněž jejich definování a stanovení míry původnosti je relativní, neboť reprezentativní vzory kulturní krajiny té či oné doby jsou do značné míry dány představami často vyplývajícími ze slovních popisů v archivních materiálech či z uměleckých děl, nezřídka idealizovaných. Není pochyb o tom, že vývoj využití krajiny nebyl v minulosti nikdy harmonicky plně plynulý. Revoluce vedoucí ke změnám využití se odehrávaly po každé inovaci, která do krajin současné České republiky přišla. Každá inovace (změna hospodaření – způsobu či intenzity) našla svoji odezvu v přestavbě mozaiky ploch využívaných člověkem. Z hlediska bezprostředního prospěchu pro člověka to mohly být změny jak pozitivní (větší a kvalitnější produkce), tak negativní (snížení množství a kvality produkce). Z ekologického hlediska mohlo jít o hodnocení zcela opačné. Kumulaci inovací do krajiny v nebývalé míře přinesla teprve hlavní vlna industrializace projevující se od poloviny 19. století.

Průmyslové společnosti předcházela doznívající existence feudální společnosti, byť některé její nejkřiklavější stránky (např. nevolnictví, náboženská netolerance, omezený přístup ke vzdělání aj.) byly odstraněny již dříve. K majetkovým změnám ve velkém rozsahu (spojování či dělení pozemků, nikoliv změny osob vlastníků) však ještě nedocházelo, a ani technologické změny v životě společnosti nebyly zásadní (byť znalost parního stroje, manufakturní výroby, cílevědomého urbanismu aj. byla známa již dříve). Lze tedy předpokládat, že industriálnímu období předcházela taková druhotná struktura krajiny, která se poměrně kontinuálně formovala od konce třicetileté války, přičemž dílčí výkyvy byly dány posloupností inovací technologického, ekonomického, společenského a politického rázu. Stav krajiny, který tedy bezprostředně předcházel průmyslové společnosti, lze označit za předindustriální krajinu. Předindustriální krajina Česka je tak datována do období před hlavní vlnou průmyslové revoluce, tedy před rok 1850. Její přeživší relikty nejsou v České republice vyjma vyhlášených a připravovaných krajinných památkových zón v podstatě celoplošně evidovány. Početnější areály menších rozměrů s charakteristickou prostorovou strukturou plužin, cest, zástavby, rybníků a lesních celků tak zpravidla podchyceny nebyly s výjimkou některých případů dokumentace systémů ekologické stability krajiny.

Části území se zachovalou druhotnou strukturou krajiny, vzniklou cca před polovinou 19. století, lze považovat za existující segmenty předindustriální krajiny. Takové území si zachovalo podobný charakter parcelace a využití pozemků z této doby. Srovnávací podklady registrující starobylou předindustriální druhotnou strukturu krajiny jsou představovány jak daty II. vojenského mapování, tak indikačních skic katastrálního mapování. Vlastní zdroj informací o předindustriální krajině je reprezentován recentním barevným ortofotem. Podle něj lze v současné krajině vyhledat areály takové druhotné (tj. ekonomické – vytvořené činností člověka) struktury krajiny, jaká je rovněž dohledatelná ve stejné lokalitě ve staré kartografické dokumentaci.

Na podkladě grantu Ministerstva kultury České republiky „Inventarizace předindustriální krajiny Moravy a zajištění informovanosti veřejnosti o její existenci jako kulturním dědictví“ č. DG16P02B042 probíhá zjišťování a mapování zachovalých segmentů již relativně dávné starobylé krajiny. Metodicky se zjišťování segmentů předindustriální krajiny opírá o vizuální srovnávání současné druhotné krajinné struktury (mozaiku jednotlivých forem využití ploch) reprezentované v recentní ortofotomapě (je k dispozici na několika mapových serverech, mj. www.mapy.cz, www.cuzk.cz, www.cenia.cz) s odpovídajícími územími na starých kartografických podkladech z první poloviny 19. století – mapách II. vojenského mapování v měřítku 1:28 800 (1836-1852) a indikačních skicech katastrálního mapování v měřítku 1:2 880 (1824-1935). Jakmile je zjištěna taková druhotná struktura krajiny v současné ortofotomapě, která buď parcelací připomíná možnou drobnou držbu v minulosti, anebo velké parcely v obci s bývalým velkostatkem, následuje ověření, zda taková struktura – distribuce parcel – se objevuje v mapě II. vojenského mapování. Pokud tento datový zdroj tuto možnost neprokáže, finální ověření se provádí podle indikačních skic katastrů, ve kterých je parcelace pozemků přesně zaznačena. V současné ortofotomapě je pak orámováno území, které vykazuje podobnost druhotné struktury krajiny se starým kartografickým podkladem a toto území načteno do geodatabáze GIS v příslušném zobrazení a kartografické projekci. Pak je možné území změřit a odečíst jeho geometrické parametry.

Studované území historické Moravy (obr. 1) je z organizačních důvodů rozděleno do pracovních regionů (obr. 2), které vyhodnocují jednotliví specialisté. Lze předpokládat, že v těchto regionech se místní typy druhotné krajinné struktury opakují a mohou tak být daleko spolehlivěji identifikovány také ve starých podkladech.

V pracovních regionech se postupuje systematicky od jednoho katastrálního území k druhému (obr. 3). Každý zjištěný segment předindustriální krajiny je opatřen názvem katastru (obce) a pořadovým číslem (podle počtu segmentů zjištěných v daném katastru). V této iniciální podobě se segment stává položkou – součástí databáze. Ukazuje se, že jednotlivé pracovní regiony vykazují velmi odlišné počty zjištěných segmentů předindustriální krajiny a jejich odlišnou kvalitu. Poměrně málo je segmentů v rovinných krajinách Moravy, jejichž starobylé krajinné struktury zanikly v období existence průmyslové společnosti, zejména po kolektivizaci zemědělství a zavedení intenzivního průmyslového využívání ohromných lánů.

Na příkladu Malé Hané a jejího bezprostředního okolí lze dobře demonstrovat odlišnou „kapacitu“ území k zachování, resp. přežití starobylých krajinných struktur. Zatímco roviny a ploché pahorkatiny na dně Boskovické brázdy (jejich severní část se kryje s etnografickým a současně pracovním regionem Malá Haná) neodolaly likvidaci trvalých travních porostů a spojování pozemků. Přesné datum radikální redukce původně rozsáhlých ploch travin (pastvin a luk) lze jen obtížně odhadnout, natož stanovit. Svoji roli patrně sehrálo zavedení cukrové řepy do zemědělské výrobní praxe za Napoleonovy kontinentální blokády, které podvázala trasy importu egyptského, karibského, amerického a brazilského cukru do kontinentální Evropy. Rozvoj průmyslového cukrovarnictví pak intenzivně pokračoval za průmyslové revoluce. Došlo rovněž k vypouštění rybníků a k uvolnění jejich ploch pro zemědělskou výrobu. Jisté plochy travin však musely zůstat pro pastvu domácích zvířat, zejména skotu a koní. K definitivnímu rozorání luk a pastvin došlo především v době kolektivizace v 50. letech 20. století a plošného zavedení mechanizace do práce zemědělce. Pastviny zůstaly zachovány nedaleko nepočetných objektů koncentrované živočišné výroby, což bylo zpravidla mimo vlhká údolní dna, kde pastviny zaujaly dříve scelené pozemky.

Jistou výjimkou v zachovalosti velkých parcel bylinných porostů představuje jižní část katastru Sudic severně od Boskovic. V sousedství statku Sedlický Dvůr (Pastvicko) a podél potoka Semíč ve východní polovině katastru byla vybudována soustava chovných rybníků, z nichž pouze jeden je doložen na starých mapách (obr. 4). Zda i v této části byly rybníky i dříve, není prozatím doloženo. Západní polovina má podobné využití, jak je patrné na starých mapách.

S jistou mírou tolerance lze toto území označit za segment předindustriální krajiny jako celek, byť rybniční část je problematická a jen zčásti splňuje kritéria (obr. 5).

Jiná situace je v některých katastrech sousedících s Boskovickou brázdou. V tamním členitém terénu se na sklonitějších svazích zachovaly hojnější zbytky starobylé krajinné struktury. Tam na rozdíl od intenzivněji využívané úrodné Boskovické brázdy došlo k poklesu zemědělských aktivit. Orná půda v obtížněji dostupných parcelách s nevýhodnými prostorovými parametry (zejména tvary) byla postupně nahrazena loukami a pastvinami. Traviny však simulují sezónní vzhled dávné krajiny a přes další dílčí změny takové území dobře reprezentuje předindustriální krajinu (obr. 6).

UNESCO považuje segmenty dávné (staré) krajiny za cenné kulturní dědictví. K systematické evidenci tohoto typu kulturního dědictví však zatím přistoupilo jen málo států nebo regionů. Příkladem úspěšné inventarizace předindustriálních segmentů krajiny je Belgie (van Eetwelde, Antrop, 2005). Pozornost evidenci starých krajinných reziduí byla věnována v regionech Bretaň ve Francii (evidence typu „bocage“), Alenteju v Portugalsku (leso-zemědělský komplex), ve Velké Británii (Bunce et al., 1996) a Nizozemí (Mücher et al., 2003) v rámci typologie evropské krajiny. Poměrně daleko je evidence „historických krajinných struktur“ na Slovensku (Slámová, Jančura, 2012). Před dokončením je plošná inventarizace po regionech našich sousedů (Hreško, Petluš, eds., 2015).


Literatura:

BUNCE, R. G. H., et al. (1996): ITE Merlewood Land Classification of Great Britain. Journal of Biogeography, roč. 23, č. 5, s. 625-634.
van EETVELDE, V., ANTROP, M. (2005): The significance of landscape relic zones in relation to soil conditions, settlement pattern and territories in Flanders. Landscape and Urban Planning, roč. 70, č. 2, s. 127-141.
HREŠKO, J., PETLUŠ, P. (eds.) (2015): Atlas archetypov krajiny Slovenska. Univerzita Konštantína Filozofa, Nitra, 113 s.
MÜCHER, C. A., et al. (2003): Identification and Characterisation of Environments and Landscapes in Europe. Alterra rapport 832, Alterra, Wageningen, 120 s.
SLÁMOVÁ, M., JANČURA, P. (2012): Typológia historických krajinných štruktúr. In: Konferencia: Krajina-človek-kultúra, 15. máj 2012, TU vo Zvolene, Zvolen, 60 s.

Autor:
doc. RNDr. Jaromír Kolejka, CSc.; jkolejka@centrum.cz

Pozn: v internetové verzi nejsou reprodukovány tabulky a grafické přílohy.


NAHORU

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.