Zeměpisné a vlastivědné spisy
číslo 41 (1/2018)


JAN BÍNA

SOCIÁLNĚGEOGRAFICKÉ JÁDROVÉ REGIONY ČESKA

Úvod

Region je jeden ze základních pojmů a konceptů geografického výzkumu. V obecném smyslu se jedná o území vymezené na základě společných znaků. Společným znakem může být za prvé vnitřní stejnorodost (homogenita) území. Homogenní regiony jsou typicky vymezovány ve fyzické geografii, jako území podobné úrovně fyzickogeografických veličin. Stejnou podstatu mají i některá sociálněgeografická témata, jako územní typologizace sítě venkovských sídel, národopisné oblasti aj. V sociální geografii se však hlavně uplatňuje druhý základní typ regionu, který je založen na vnitřní různorodosti (heterogenitě) vyjádřené existencí jádra regionu a jeho gravitačního zázemí. Tyto regiony se označují jako jádrové (nodální). Jsou vymezovány na základě převládajícího územního uzavření vztahů mezi jádrem a zázemím, tedy dosahem vlivu jádra. Jejich charakteristickou vlastností je hierarchická skladebnost, tj. stav, kdy region nižšího řádu je součástí regionu vyššího řádu.

Tento příspěvek se zabývá hierarchickými řády našich sociálněgeografických jádrových regionů, jimiž jsou
- mikroregiony (s typickým územním rozsahem 100 km2),
- elementární regiony (analogicky 400 km2),
- mezoregiony typu B (analogicky 1 000 km2),
- mezoregiony typu A (analogicky 6 000 km2).
- makroregiony typu B (Čechy a neúplně vyvinutá a vícejaderná Morava a Slezsko),
- makroregion typu A (celá Česká republika).

Sociálněgeografické mikroregiony

Za sociálněgeografické mikroregiony lze pokládat územní celky o rozloze asi 50–200 km2. Jejich spádové jádro je stanovištěm ucelené základní občanské vybavenosti (úplná základní škola, praktický lékař, základní sortiment potravinářského a průmyslového zboží v obchodní síti, často lékárna, benzinová čerpací stanice apod. Jde o tradiční a v podstatě ustálený řád vztahů v našem osídlení. Navazuje na působení historických středisek venkovských trhů, farních úřadů, matrik atd.

Mikroregiony již obvykle zahrnují několik správních obcí. Postupem slučování obcí se v některých případech celý nebo téměř celý mikroregion dostal do správních hranic jedné obce (např. Budišov nad Budišovkou, Staré Město pod Landštejnem).

V mikroregionálních střediskových vazbách má obecně nejdůležitější roli pohyb obyvatel za občanským vybavením. Menšina mikroregionálních center integruje své zázemí i dojížďkou za prací, mezi ně patří např. Golčův Jeníkov, Přibyslav, Jemnice, Hostinné, Police nad Metují, Ždírec nad Doubravou, Moravský Beroun, Štíty, Strážnice aj.

V krajinách, které sídelně charakterizují velké vesnice, lze se místy setkat se situací, že sídla sice vykazují charakter mikroregionálního střediska, ale nemají odpovídající zázemí. Příklady takovýchto středisek „pro sebe“ jsou v okrese Břeclav Lednice, Podivín, Velké Bílovice, Rakvice.

Pojem mikroregion je v současné době značně frekventován i mimo geografii. Označují se tak dobrovolné svazky obcí, které mívají rozlohu podobnou té, jakou zde uvažujeme. V jiných případech však rozloha celků, takto v různých souvislostech označovaných, velmi kolísá.

Sociálněgeografické elementární regiony

Hlavní proud pravidelných dostředných cest občanů překračuje hranice mezi venkovem a prvním, již nesporným městským prostředím. Vznikající vazby venkov–město s maximální vzdáleností v průměru okolo 15 km představují nejpevnější článek naší sociálněgeografické regionální soustavy. Proto jsme tento řád regionů označili jako elementární, základní.

Takových jednotek lze v Česku vymezit zhruba 200, jejich rozloha se pohybuje mezi asi 250 km2 k 800 km2. I když poměrně dobře vybavená města mohou být jádry jak (nejvýše) mikroregionů, tak elementárních regionů, lze ve většině případů bez větších obtíží rozeznat fyziognomii sídelních středů a uspořádání občanské vybavenosti jedněch od druhých. Zmíněná nesporně městská úroveň sídelního prostředí znamená například obohacení nabídky služeb o prodejny nábytku, knih, cestovní kanceláře. Vybavenost doplňují střední školy, poliklinika, různé řemeslné služby. Rozšiřuje se činnost v rámci těch aktivit, které se objevují již u středisek mikroregionů, např. častější provoz kina apod. Na dnešní situaci těchto měst se nepochybně „zapsalo“ dřívější územně správní členění. Z drtivé většiny byla současná elementárně regionální střediska okresními městy; správní funkce podporovala rozvoj jejich občanské vybavenosti i ekonomické základny.

I když sféra služeb koncepci elementárních regionů odpovídá velmi dobře, důležité je, že tato jádra jsou vesměs charakterizována i dojížďkou za prací z jejich zázemí. V tom se liší od středisek mikroregionálních, u nichž je dojížďková centralita spíše výjimečná. Pokud elementárně regionální střediska neměla průmysl již dříve, byla industrializována v poválečném období s cílem zajistit průmyslové pracovní příležitosti pro celý region (Milevsko, Hlinsko, Ostrov a mnoho jiných). Územní rozměry regionů umožňují denní dojíždění.

Elementární regiony se podílejí rovněž na uspořádání migračních procesů. V imigrační bilanci jejich jader se prosazuje často faktor přiblížení k pracovišti, přistěhovává se ten, kdo dříve dojížděl. Tento efekt působil silně zejména v 70. až 80. letech 20. století, kdy na jeho základě většina měst této skupiny zaznamenala skokový přírůstek počtu obyvatel, v obraze měst spojený s výstavbou panelových bloků.

Shrneme-li výše uvedené, vidíme, že elementární regionální střediska jsou hlavními uzly regionálních procesů, které zachycují největší počet obyvatel a jsou v zásadě stabilní v čase. Přitom je charakteristické, že se vzájemně prostupují: lidé dojíždějící za prací do města využívají i tamější zařízení služeb.

Institucionální „promarnění“ regionotvorného potenciálu celků venkov – „první“ město s průměrnou rozlohou okolo 400 km2 po zrušení okresů z let 1949–1960, jež těmto jednotkám velmi dobře odpovídaly, se ukázalo již za socialismu nevýhodné. Proto po roce 1970 vznikla koncepce středisek osídlení obvodního významu, která se téměř přesně kryla s dnešním vymezením elementárně regionálních center.

Ale i v současnosti má tento regionální řád své, tentokrát správní, vyústění. Opět skoro přesně byla elementárně regionální centra převzata jako obce s rozšířenou působností (ORP), které ve svých obvodech vykonávají četné správní kompetence ze zrušených okresních úřadů. Počet ORP je 205. Jen výjimečně se do soustavy ORP některé nesporně elementární regionální středisko nedostalo (např. Kamenice nad Lipou) a naopak za ORP bylo prohlášeno město se sociálněgeografickým potenciálem jen mikroregionálním (např. Králíky).

Sociálněgeografické mezoregiony typu B

Zpravidla na 2 až 4 elementární regiony připadá jeden region, jehož centrum je zhruba dvakrát i vícekrát větší než v sousedních regionech. To znamená na jedné straně další posílení vnitřních vazeb dotyčného elementárního regionu, na druhé straně přesah atraktivity silnějšího centra do okolních regionů; přesáhlý celek můžeme považovat za mezoregion typu B.

Na základě této skutečnosti byly v roce 1960 vymezeny dosud existující okresy. Odečteme-li městské okresy (Brno, Ostrava, Plzeň a na vyšší úrovni Praha) je jich v ČR 73. Počet článků regionů vyššího řádu než elementárního je však o něco nižší, protože některé okresy se s elementárním regionem shodují (např. Rokycany, Jeseník).

Vnitřní vazby mezoregionů B (v reálné podobě okresů) jsou poměrně slabé a velmi účinně narušovány vazbami uvnitř skladebných elementárních regionů. Hierarchický přebytek centrality se tak neprojevuje nijak ostře. Je to patrné v územním průběhu regionálních procesů.

Pro demonstraci použijeme centralitu okresních měst v dojížďce obyvatel za prací podle sčítání lidu 2011. Okresních měst je, nepočítáme-li ta, která jsou současně krajskými městy, v republice 58 a přirozeně se již všechna uplatňují jako cíle převládající vyjížďky ve svém zázemí. Příznačné ovšem je, že nepokrývají svým dojížďkovým vlivem celé území okresu, dělí se o něho s druhými ORP, byť často s posunutým vzájemným ohraničením ve svůj prospěch. Případ, kdy okresní město úplně překryje atraktivitu ORP, je pouze jediný: Opava v případě Kravař. Můžeme ale přidat i vliv Třince, byť neokresního, ale silného města na téže úrovni, které takto integruje ORP Český Těšín a Jablunkov.

Sociálněgeografické mezoregiony typu A

Ze zásadní vyrovnanosti elementárně střediskových „prvních nesporných měst za hranicemi venkova“, kterou, jak jsme viděli, příliš nerozrušila ani existence okresů, vystupují výrazněji až střediska oblastí, neboli mezoregionů typu A. Již v době, kdy se správní celky zemí České a Moravskoslezské dělily do mnoha okresů, tj. před rokem 1949, vyvíjela se lidnatost a vybavenost některých větších měst do zřetelně vyšší úrovně. Můžeme v tom spatřovat projev potřeby územních celků větších než okresy a menších než země. Takové územní celky o rozloze asi 3–8 tis. km2 mají ostatně velmi starý historický základ. Sahá ke středověkým krajům v Čechách a na Moravě, jež přetrvaly až do roku 1849.

Regionotvorný potenciál tohoto hierarchického řádu využilo v roce 1949 krajské členění, které zakotvilo 13 krajů a hlavní město Prahu. Po čtyřicetileté přestávce, kdy existovaly kraje dvojnásobné, bylo v roce 2000 uspořádání z roku 1949 v podstatě obnoveno.

Reálné projevy integrity mezoregionů typu A se dají nejlépe pozorovat ve struktuře spádu obyvatel za občanskou vybaveností. Jádra mají zařízení vyšších služeb (vysoké školy, specializované obory zdravotnictví, koncertní tělesa, profesionální divadelní scény apod.).

U dojížďky za prací se rozsah jejich spádových území zvětšuje, ale přesto zůstává v generelních mezích územních parametrů, které byly založeny již spádovostí elementárních regionů – ORP. Pouze atraktivita Českých Budějovic, Pardubic a Zlína dokáže do jejich dojížďkových území přímo zapojit po jednom ORP (Trhové Sviny resp. Holice resp. Vizovice).

Sociálněgeografické makroregiony typu B

Jak bylo již výše uvedeno, v České republice existují dva makroregiony typu B: Čechy a Morava se Slezskem. Navzájem se však liší. Čechy jsou velmi dobře vyvinutým sociálněgeografickým jádrovým regionem, který se kryje s dosahem „volné“ centrality Prahy. K tomu, že území o rozloze 50 000 km2 je takto výrazně regionálně sjednoceno – a to již po dobu delší než jeden tisíc let –, přispívají velkou mírou fyzickogeografické podmínky: kotlinový charakter území s obklopením prakticky souvislým pásem vnějších hornatin a vrchovin, jakož i poloha Prahy v téměř přesném středu regionu na hlavní vltavské ose a zároveň na jediném vhodném příčném přechodu přes říční údolí.

Postavení Moravy a Slezska, v administrativním vyjádření mezi roky 1928 až 1948 Země Moravskoslezské, je v tomto smyslu odlišné. Přírodní podmínky za situace severojižní otevřenosti a průchodnosti historicky nepřály silnější integraci území, v němž se navíc postupně vyvinulo více hlavních center: nejdříve Brno a Olomouc, posléze Brno a Ostrava, nejnověji pak, povzbuzená krajskou funkcí, opětně též Olomouc. Moravskoslezský makroregion je tedy méně vyvinutý a sjednocený než český.

Základní rysy regionálních procesů v tomto měřítku jsou však společné. U pohybu obyvatel za službami se uplatňují obory nejvyšší úrovně. Praha, Brno i Ostrava mají Národní divadla, v těchto městech, i v Olomouci sídlí renomované univerzity a pracují špičková zdravotnická zařízení.

Migrační procesy se historicky podílely na vzrůstu současných zemských metropolí z úrovně okolo 20–50 tis. obyvatel v polovině 19. století do současných velikostí.

U dojížďky za prací dochází v okolí metropolí k zapojení celých (oslabených) elementárních regionů do metropolitního spádového území. Vliv Prahy takto překrývá dojížďkové působení např. Českého Brodu, Říčan, Kralup nad Vltavou, vliv Brna překrývá Tišnov, Ivančice, Slavkov atd. Příznačným rysem je i zvýšení podílu nedenní dojížďky.

Česká republika jako sociálněgeografický makroregion typu A

Tento řád regionu logicky završuje celou hierarchickou soustavu, i když území státního charakteru již nebývá považováno za nějaký region.


Literatura:

Regionalizace dojížďky do zaměstnání podle výsledků sčítání lidu, domů a bytů 2011, 11 str. Dostupné na https://www.czso.cz/csu/czso/regionalizace-dojizdky-do-zamestnani-podle-vysledku-scitani-lidu-2011-1nlhwfyvuv.



Autor:
RNDr. Jan Bína, CSc.; bina.jan@centrum.cz

Pozn: v internetové verzi nejsou reprodukovány tabulky a grafické přílohy.


NAHORU

© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.