Zeměpisné a vlastivědné spisy
číslo 42 (2/2018)


JAN BÍNA

"VĚTRNÉ PRŮRVY" NA MORAVĚ A VE SLEZSKU

Úvod

Větrná průrva je pojem související nikoliv s eolickými procesy, ale s říčním pirátstvím. Jako říční pirátství se označuje situace, kdy tok s menším energetickým potenciálem je podchycen jiným tokem s účinnější schopností hloubkové eroze. Pirátský tok se z boku přibližuje zpětnou erozí linii pomalejšího toku tak dlouho, dokud nedojde ke spojení. Pak nastává načepování vod pomalejšího toku tokem proudově dynamičtějším. Půdorysné svědectví toho je náhlý záhyb původního směru toku do nového směru, tzv. náčepný loket. Nový směr toku za náčepným loktem zpravidla charakterizuje výrazně zvětšený podélný spád. Staré, nyní opuštěné údolí toku je nejprve suché, proto se pro ně vžilo označení větrná průrva (z angl. wind gap). Až po určité vzdálenosti bývá oživeno vodou z níže položených údolních pramenů a přítoků. Celkově je však vodnost takového ochuzeného toku podstatně menší než dříve.

Příčiny říčního pirátství jsou buď čistě erozní, vycházející z dlouhodobě stabilizovaného uspořádání výškových poměrů v krajině, anebo jsou vyvolané aktuálními tektonickými pohyby zemské kůry. První typ situace zobrazuje blokdiagram v obr. 1: pirátský tok pomalu, ale soustavně prořezává tabulovou stupňovinu, přičemž energii čerpá z výškového potenciálu terénního stupně. V dynamickotektonické alternativě, která se v realitě vyskytuje častěji, je energetická schopnost některých vodních toků přímo „navedena“ vertikálními pohyby zemského povrchu. Řeky a potoky směřující do poklesávajících částí území (kotlin, příkopových propadlin, prolomů) zvyšují s vytvářeným spádem svou erozní sílu a podchycují toky, které původně mířily jinam. V našich zemích jsou známé některé takové příklady u větších toků. V Čechách způsobil pokles Pardubické kotliny podchycení a ohyb horních úseků Divoké i Tiché Orlice. Pokles jihočeských pánví podmínil načepování Vltavy, původně dunajského přítoku, u Vyššího Brodu severním směrem. Na Moravě Vlára směřující do pokleslé povážské kotliny prorazila bělokarpatský hřbet a připravila o horní tok Olšavu.

Hlavní znaky proběhlého říčního pirátství

Prvním poznávacím znamením toho, že se mohlo uskutečnit říční pirátství, je nápadný ohyb určitého toku. O pravděpodobný náčepný loket se ovšem jedná jen tehdy, jestliže za hranou zatáčejícího se údolí pokračuje v původním směru sníženina (větrná průrva), se zpravidla zaoblenějšími rysy, které prozrazují, že je starší než ohybové údolí. V členitých krajinách, kde jsou vodní toky sevřeny ve svých údolích, jež jsou od sousedních údolí zřetelně reliéfově oddělená, je jen malá pravděpodobnost nalezení stop říčního pirátství. Více jich je v pahorkatinách a plochých vrchovinách.

Ve větrné průrvě se nachází údolní rozvodí mezi pirátským a ochuzeným tokem. Většinou leží blíže „pirátovi“, jehož mladší údolí má prudší svahy. V této kratší části, pokud se tam vyvinula vodoteč, došlo tedy ke změně směru odvodňování. Rozvodní práh bývá někdy dosti zvýrazněn, takže sníženina větrné průrvy již nemusí působit jednotným dojmem.

Podporujícím faktorem závěru o tom, že se v daném prostoru vyskytlo říční pirátství, je existence fluviálních nánosů v linii větrné průrvy, zejména uchovaly-li se i přímo na rozvodí. U „velkých“ příkladů pirátství zmíněných výše je to prakticky vždy a jev má důkazový charakter (např. říční štěrky na vltavsko-dunajském rozvodí). Naopak u malých toků může být slabá fluviální vrstva již erozně-denudačně odstraněna a pokud existuje, může pocházet z případného následného toku v opačném směru.

Lokality pravděpodobného říčního pirátství na Moravě
a ve Slezsku

Podívejme se nyní, jaké konkrétní stopy po možném říčním pirátství lze na Moravě a ve Slezsku najít. Předmětem pozornosti budou i (vesměs drobné) toky, jejichž průběh dosud nebyl v tomto smyslu interpretován. U řek a říček, kde se hypotéza říčního pirátství v literatuře objevuje, avšak bez bližšího upřesnění, je proveden pokus o detailní územní rekonstrukci.

Velmi malých toků se týká lokalita 1 (viz obr. 2), která se nachází 5,5 km s. od Dačic. Vyderský potok se pod obcí Zadní Vydří zatáčí v pravém úhlu. Je možné, že původně tekl přímo k Velkému Pěčínu na Moravské Dyji a jeho zbytkem je dnešní krátký potok. Příčinou říčního pirátství zřejmě byl větší podélný spád bočního údolí, odkud vyšlo načepování.

Další příklad se pravděpodobně odehrál mezi Sázavou a Oslavou v prostoru Žďáru nad Sázavou (lokalita 2). V jjv. směru horního toku Sázavy, dříve než se změní na západní v důsledku poklesu Jihlavsko-sázavské brázdy, totiž zcela „věrně“ pokračuje Oslava. Říční pirátství tu předpokládá již NOVÁK (1932). Při detailní rekonstrukci vycházíme z toho, že oslavský nejhořejší tok, který dnes vede od Nového Veselí, mohl být kdysi jen přítokem kontinuální Sázavy-Oslavy. V jejím jednotném směru pokračuje za větrnou průrvou (s nebeským Horním rybníkem u žďárského hřbitova) Honzovský potok. Ten se dnes u Sazomína vlévá do Oslavy, avšak Oslava přebírá jeho směr. Méně pravděpodobnou alternativou se jeví západnější průběh větrné průrvy s Vetelským potokem za rozvodním prahem.

Změny toku Rokytné 2,5 km j. od Ivančic (lokalita 3) si všímá DEMEK (1992). Rokytná původně prořezávala severní výběžek Krumlovského lesa a vlévala se do Jihlavy východněji než dnes. Pak ji nějaký krátký tok převedl k ivančickému hydrografickému uzlu. Větrná průrva se pozdějším tektonickým výzdvihem hřbetu Krumlovského lesa dostala do vyšší polohy (tzv. visutá sníženina). Dnes jí prochází trať z Brna do Hrušovan nad Jevišovkou.

Rovněž lokalita 4 je v literatuře (KARÁSEK, 2001) interpretována jako důsledek říčního pirátství. Ohyb Bobravy u Radostic, 8 km jv. od Rosic, je náčepným loktem. Bobravu tu do dnešní trasy podchytil nějaký tok od VJV, předtím řeka směřovala k Bratčickému potoku a současnou Šatavou ke Svratce.

Lokalita 5 se nachází na severním okraji Brna. U samoty Rakovec, 400 m j. od středu městské části Ořešín, se srázný svah nad pravým břehem Rakoveckého potoka náhle otevírá do oblé sníženiny, která může být větrnou průrvou. Vedla potok kdysi směrem k prameništi Jehnického potoka a jím do Ponávky. K načepování došlo vzhledem k tomu, že pirátský tok vykazoval efektivnější erozi v důsledku většího spádu k níže položenému ústí do Ponávky.

Pěkným pozůstatkem říčního pirátství je ohyb Nemotického potoka 1 km j. od Brankovic (lokalita 6). Potok dříve směřoval k Brankovicím, kde se spojoval s Litavou. Podchycení je dílem krátkého přítoku Kyjovky; protože Kyjovka má nižší erozní základnu než Litava, i její přítok se zpětnou erozí dostal až k místu pirátství. Větrnou průrvou prochází železniční trať z Brna do Kyjova.

Jedním z často uváděných příkladů říčního pirátství je převedení horního toku Olšavy do Vláry. Detailní rekonstrukce je poměrně složitá, pokus o ni je zachycen v situaci lokality 7. Stará Olšava podle něho představovala dnešní horní tok Vláry až k soutoku s Říkou, odkud Říkou pokračovala (tj. ve směru opačném než dnes) k Hrádku na Vlárské dráze. Tomu, že v tomto úseku mohl být proud v opačném směru, napovídá velmi malý spád Říky s četnými zákruty. U Hrádku na Vlárské dráze se tok odchyloval a přes současné rozvodí pokračoval potokem Kolelač do již současného povodí Olšavy. Nynější nejhořejší Olšava byla přítokem přejímajícím směr Kolelače. Sníženina na rozvodí mezi dnešní Říkou a Kolelačem, kterou vede železniční trať z Brna do Trenčianské Teplé, není tak pravou větrnou průrvou, protože není spojena s náčepným loktem. Ten je v místě současného soutoku Vláry s Říkou, kde byla stará Olšava odkloněna dravějším vážským přítokem k JV.

U Vicínova, 7 km z. od Lipníku nad Bečvou (lokalita 8) byl zřejmě horní tok potoka Lukavec načepován od V přitékajícím tokem, který má za náčepným loktem zřetelně větší spád.

Ve větrné průrvě se pravděpodobně nachází část obce Partutovice, 9 km s. od Hranic (lokalita 9). Koutecký potok se necelý kilometr před středem obce odklání jz. směrem do sevřeného a sklonově prudšího údolí. Náčepný loket je nyní pod hladinou rybníka, od něhož vychází zaoblená sníženina přes mírné rozvodí k údolnímu pramenu potoka Mraznice.

Jeden kilometr ssv. od obce Pohořílky (4,5 km jz. od Bílovce, lokalita 10) náhle mění směr svého toku Bravinský potok a vstupuje do výrazněji zařízlého údolí. V původním směru pokračuje oblejší sníženina, kterou lze interpretovat jako větrnou průrvu. Probíhá až k prameništi bezejmenného přítoku Prostějovského potoka.

Lokalita 11 zachycuje možné podchycení Kočovského potoka u Valšova (6,5 km jjz. od Bruntálu) těsně před jeho ústím do Moravice. Způsobil je krátký přítok Moravice, jehož větší erozní schopnost podmínilo nižší ústí do Moravice než bylo výše proti proudu položené ústí starého Kočovského potoka. Větrnou průrvou prochází silnice I. třídy a železnice.

U Zlatých Hor (lokalita 12) je specifická situace ve srovnání se všemi výše uváděnými příklady stop říčního pirátství na Moravě a ve Slezsku: větrná průrva je využita pro umělý kanál. Kanál, který byl vybudován jako náhon pro zlatorudné mlýny, začíná před náčepným loktem, v němž pirátský tok ze S prudce změnil směr říčky Olešnice. Délka kanálu je 2 km a končí v Černém potoce, což byl zřejmě přítok staré Olešnice.

Závěrem je nutno zmínit, že uvedený výčet příkladů říčního pirátství na Moravě a ve Slezsku zdaleka nemusí být konečný.


Literatura:

DEMEK, J. (1992): Geomorfologické poměry. In: Vlastivěda moravská, Neživá příroda. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno.
HORNÍK, S. a kol.: (1982): Základy fyzické geografie. Státní pedagogické nakladatelství, Praha.
KARÁSEK, J. (2001): Základy obecné geomorfologie. Masarykova univerzita, Brno.
KETTNER, R. (1954): Všeobecná geologie III. Nakladatelství ČSAV, Praha.
NOVÁK, V. J. (1932): Vývoj úvodí a údolí řeky Sázavy. Věstník Královské české společnosti nauk, č. 11, Praha.


Autor:
RNDr. Jan Bína, CSc.; bina.jan@centrum.cz

Pozn: v internetové verzi nejsou reprodukovány tabulky a grafické přílohy.


© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.