Zeměpisné a vlastivědné spisy
číslo 43 (1/2019)


ZDENĚK LIPSKÝ, MARKÉTA ŠANTRŮČKOVÁ

ČERTOVA BRÁZDA

Název Čertova brázda se používá pro význačný liniový útvar v krajině středních Čech, který se táhne od města Sázavy severním až severovýchodním směrem ke vsi  Chotouň v délce 21 km vzdušnou čarou a necelých 30 km v terénu. Je chápána a interpretována v několika významech. Některé její aspekty dosud nejsou uspokojivě vysvětleny a Čertova brázda tak stále zůstává opředena tajemstvím.

Brázda jako nápadný terénní tvar měla průměrnou šířku 14 m, hloubka 2 až 6 m pod úroveň terénu, rovné dno a šikmo stoupající stěny (Dvořák, Holečková, 2008). Dodnes se zachovala pouze v několika úsecích (zarostlá proláklina severně od Mělníka v lokalitě Na Hrbech; 360 m dlouhý úsek severovýchodně od vsi Mělník v lese před Moštickou hájovnou; 10 rovnoběžných příkopů mezi Moštickou hájovnou a hájovnou Kachní louže; soustava souběžných úvozů severně od Radlic nad levým břehem Barchovického potoka stoupající směrem ke Krymlovu). Místní název U Čertovy br12:44 21.1.2019ázdy označuje pole mezi Chotouní a silnicí z Českého Brodu na Kolín, kde byla Čertova brázda zachována nejdéle, resp. je zmiňována ještě v roce 1903 jako hluboce zařízlá úvozová cesta (Dvořák, Holečková, 2008).

Čertova brázda jako nepřehlédnutelný tvar v krajině vyvolávala potřebu nějak ji začlenit do tehdy známého světa. Vznikaly tak časem různé představy o jejím původu. Nejznámější je legenda, jak svatý Prokop oral s ďáblem. Svatý Prokop jako historická postava z přelomu prvního tisíciletí našeho letopočtu svým životem stejně jako Čertova brázda spojuje Chotouň (místo narození) a Sázavu (kde působil a zemřel). Legenda říká, svatý Prokop zkrotil čerta, který jej a provokoval, zapřáhl jej do pluhu a vyoral s ním Čertovu brázdu. Poháněl jej při tom berlou (Dvořák, Holečková, 2008; Kroča, 2001; Dvořák, 1909) nebo křížem (Krásl, 1895). V symbolické rovině jde o popis vnitřního duchovního zápasu se silami temna. V praktické rovině se tak v pojmech křesťanského pohledu na svět dal vysvětlit jinak záhadný útvar v krajině.

Na trase Čertovy brázdy mezi Sázavou a Chotouní se nachází ves Radlice, kde dle legendy sv. Prokop orající s čertem ulomil o skálu radlici a donutil čerta, aby ji vyměnil (Honsová, 2018), a vesnice Dobré Pole, kde se čert ptal Prokopa, jak jsou daleko, a ten mu odvětil „v dobré půli“ (Dvořák, Holečková, 2008).

Dnes většinou již neexistující Čertova brázda končila Prokopovou mohylou (Homolí), která je na poli u Chotouně stále dobře patrná. Již v raném středověku se stala součástí svatoprokopské legendy, neboť podle pověsti vznikla oškrabáním hlíny z pluhu v místě, kde svatý Prokop dooral Čertovu brázdu. V blízkosti mohyly stál až do počátku 20. století tzv. Svatoprokopský dub, jenž podle legendy vyrostl ze světcovy otky, zaražené do země. Ve skutečnosti se patrně jedná o mimořádně dobře zachovalou halštatskou knížecí mohylu ze starší doby železné, přímé archeologické nálezy pro její datování však chybějí.

Otázkou zůstává, zda můžeme pokračování Čertovy brázdy hledat i na druhém břehu Sázavy od brodu přes Bělokozly na Čeřenice. Dle pověsti Prokop nutil čerta orat i na této straně řeky, ale unavený čert trucoval, že dál nepůjde. Prokop mu nechal postavit hospodu, aby se zde unavený čert osvěžil: formanská hospoda Trucovna v Bělokozlech (Dvořák, Holečková, 2008).

Legendu o svatém Prokopovi zveršoval Jaroslav Vrchlický do podoby epické básně o sedmnácti zpěvech. Jiří Trnka ji zpracoval v animovaném filmu Legenda o sv. Prokopovi (1947). Je možné, že právě z této legendy je odvozeno rčení „s někým orat.“ Trasa Čertovy brázdy byla trasou putování během červencové prokopské poutě, která byla ještě před 100 lety živá (Kroča, 2001).

Několik teorií o vzniku a funkci Čertovy brázdy

Čertova brázda jako geologický jev

Čertova brázda probíhá souběžně s výraznou tektonickou linií Kouřimského zlomu, který ohraničuje Blanickou brázdu a v terénu se morfologicky nápadně projevuje jako výrazný svah táhnoucí se od Lipan až k Sázavě. Podél tohoto zlomu bylo tektonicky vyzdviženo Lipanské návrší a celé Černokostelecko tvořené permokarbonem Blanické brázdy nad nižší Kouřimsko budované rulami kutnohorského krystalinika. Bližší geologický průzkum však prokázal, že Čertova brázda je pouze povrchovým útvarem, který nezasahuje do skalního geologického podloží a nemá návaznost na tektonický zlom v zemské kůře.

Čertova brázda jako středověká hranice

V době národního obrození byla rozšířena představa, že Čertova brázda mohla být v raném středověku hranicí (obranným příkopem) mezi územím kmene Zličanů s centrem v Kouřimi a Přemyslovců s centrem v Praze, jakousi českou obdobou hranice Římské říše Limes Romanus. Hraniční funkci brázdy odpovídají názvy vrchů v jejím okolí: Strážiště, Čekánov, Na Šancích, Na hrádku, Na Vartě. Název Čertova brázda je možno odvodit od slova „čerta“ = hranice. Dodnes po linii Čertovy brázdy vedou hranice katastrálních území (Dvořák, Holečková, 2008).

Čertova brázda jako pravěká cesta z pohledu archeologie

Trasa Čertovy brázdy odpovídá zjištěné dálkové obchodní cestě z jižních Čech přes sázavský brod do Nymburka, kde byl brod přes Labe. Umístění Sázavského kláštera na této stezce se jeví jako logický krok značící knížecí záměr založení kláštera (Dvořák, Holečková, 2008; Sláma, 2015). Interpretace Čertovy brázdy jako pozůstatku pravěké cesty odpovídá poznatkům o vedení pravěkých stezek. Čertova brázda vedoucí podél Kouřimského zlomu a propojující přímou cestou brody na Sázavě a na Labi, aniž by křížila další významné vodní toky, je typickou ukázkou přirozeného vedení staré stezky v krajině. Některé především v lese zachované, nerozorané úseky Čertovy brázdy jsou však tak mohutné, že se vymykají dosavadním představám o velikosti pravěkých stezek a vyvolávají další nezodpovězené otázky. Ty se týkají především jejího datování, pro něž neexistují hmotné podklady. Soustředění archeologických nálezů kolem Sázavy může naznačovat vznik cesty už v mladší nebo dokonce ve starší době kamenné. Některé části brázdy byly jako vozové cesty využívány ještě ve vrcholném středověku. Dlouhodobému používání cesty nasvědčuje její mnohonásobné větvení při překonávání vlhkých území (úsek Moštice – Kachní louže a další).

I když se autoři shodují na základním komunikačním účelu brázdy jako dálkové obchodní cesty, přece jen zůstává nezodpovězena otázka, proč byla cesta tak široká (místy 14 - 20 m) a především tak zahloubená (až 6 m pod terén). Důvod tohoto zahloubení dodnes není zřejmý. V některých strmých úsecích (např. na začátku stezky ve svahu nad řekou) může být způsobené vodní erozí. Zahloubení je však mohutné i v rovinatých úsecích (zachovalý úsek mezi Mělníkem a Mošticemi), kde erozní prohloubení nepřipadá v úvahu.

Terénní útvar rituální tvorby

Čertova brázda může mít spojitost s posvátnými poli zemědělských národů („dobrá pole“), na která byl vstup mimo konání obřadů zakázán. Tato posvátná pole byla jakousi matricí všech polí, od které se odvozovala úroda a blahobyt. Posvátné pole směl osévat a orat jen náčelník, stařešina či kníže, orba byla vnímána jako obdoba pohlavního aktu.

Magická brázda se vyorávala v době rizika nakažlivé choroby, vyoráním brázdy se vytyčovala hranice nově založeného města. Odkaz této rituální orby můžeme najít např. v příbězích o „dobrém poli“ či „královském“ poli kmene Limuzů u Stadic, kde oral Přemysl Oráč (Dvořák, Holečková, 2008).

Pravěká rituální cesta

Trasa, kde poutníci putovali temnou brázdou, aby se spojili s dušemi předků a ovlivnili klíčení semen a blahobyt země. Tuto teorii podporuje výskyt pravěkých pohřebišť (Homole u Chotouně, mohylník u Mělníka) a uctívaných pramenů (Prokopova studánka na Lipské hoře, Prokopka v Chotouni). Odkaz této rituální cesty můžeme sledovat v náboženských procesích 19. století, kdy se putující Čertovou brázdou v době Prokopských svátků modlí za déšť a dobrou úrodu. Dle lidové tradice nastane konec světa, až temná a vlhká Čertova brázda vyschne (Dvořák, Holečková, 2008).

Pokus o rekonstrukci trasy Čertovy brázdy

Legendární Čertova brázda se táhla přes pole i husté lesy, avšak časem podlehla zemědělským a průmyslovým úpravám krajiny, byla zavážena a zaorávána nebo využívána jako místo pro skládky, případně splynula se současnými místními komunikacemi. Dnes se na celé trase zachovalo jen pár krátkých úseků v podobě mohutných úvozů a příkopů v lesích.

V roce 1903 si Josef Miškovský, někdejší pracovník Podlipanského muzea v Českém Brodě, a jeho přítel, novinář a vojenský topograf Hanuš Kuffner všimli, jak rychle mizí stopy Čertovy brázdy v krajině. Proto prošli a popsali stopy Čertovy brázdy, v té době již na mnoha místech dohledatelné jen podle vyprávění pamětníků. Kuffner pak takto rekonstruovanou trasu brázdy v krajině zakreslil do vojenských topografických map.

O sto let později zkoumali Čertovu brázdu archeolog Jiří Bernat a Milan Štědra (2003), kteří při hledání jejích stop nalezli řadu starých úvozů, jež interpretovali jako dříve nepovšimnuté úseky brázdy.

Čertova brázda začíná na pravém břehu Sázavy 0,8 km severovýchodně od Sázavského kláštera, který byl postaven na místě poustevny svatého Prokopa. Na počátku brázdy dnes stojí na pomníčku železný pluh a sloupová výklenková kaplička z roku 1890 s obrazem sv. Prokopa držícího na vodítku čerta. V těsném sousedství stojí rodný dům malíře S. H. Pinkase a hudebníka a herce Jiřího Voskovce. U řeky Sázavy je louka Votočnice, kde se měl čert otáčet, když zapřažen do pluhu oral Čertovu brázdu.

Počáteční úsek Čertovy brázdy má podobu ostré erozní strže. Podél ní stoupá strmě do lesa pěšina s novodobou křížovou cestou se 14 zastaveními. Ve dvou řadách se nad nejhlubším zářezem Čertovy brázdy od Votočnice k Mělníku nachází skupina 14 slovanských mohylových hrobů.

Zeleně značená turistická cesta ze Sázavy sleduje přibližně, v některých úsecích snad věrně, trasu Čertovy brázdy přes Mělník a Moštice až na rozcestí u hájovny Kachní Louže. Od ní vede už neznačená trasa Čertovy brázdy v podobě příkopu s plochým dnem podél silnice do Radlic. Nápadný příkop je tu širší než samotná současná sinice. Od Radlic jako lesní cesta a později silnice směřuje ke Krymlovu, dále jako místní silnice přes Bulánku a Dobré Pole směrem na Lipany. V okolí Lipské hory (367 m) je brázdu možné ztotožnit s hluboce zaříznutou místní cestou. Při sestupu z Lipské hory k Lipanům je patrný význačný liniový útvar v podobě velmi širokého příkopu nebo úvozu, v němž se vine místní komunikace. Tento úvoz, místy ovšem zasypaný, prochází vsí Lipany a stále ve stejném směru pokračuje rovně ještě 350 m severně od Lipan. Zde splývá s příležitostnou vodotečí, která tvoří strouhu na dně hlubokého úvozu.

Přímý úsek brázdy mezi Lipany a Chotouní, dnes zcela zarovnaný a rozoraný, je zřetelně vidět na starých mapách z 19. století a dnes stále ještě na některých ortofotosnímcích a na digitálním modelu reliéfu. Josef Miškovský roku 1903 popisuje Čertovu brázdu mezi Lipany a Chotouní takto: „Cesta k Lipské je nedaleko Chotouně zúžena v pěšinu, za nedlouho však udržuje se až do Lipan, ovšem při různých měrách hloubky své a šířky. Od samé silnice chotouňské je cesta 4 až 5 m široká a místy asi 2,5 m hluboká, pod Lipany rokle 5 až 5,5 m hluboká a 15 až 16 m široká. Odtud je rovná linie k mohyle Prokopa Holého a po západním svahu Lipského hřebenu táhne se dosti rovně až k Dobré Půli.“

Středověká legenda, která v Čertově brázdě viděla dílo světce, ukončila brázdu v Chotouni. Ve skutečnosti vidíme na starých mapách ještě za Chotouní pokračování brázdy směrem k významnému brodu přes Labe v místě dnešního města Nymburk. Totéž nám v současné době ukazují díky odlišnému odstínu vegetace na polích i družicové snímky.

Co tedy vlastně byla Čertova brázda? Záhadologové ji neváhají nazývat největší pravěkou stavbou střední Evropy, někteří v ní spatřují prehistorickou dálnici, jiní naznačují, že by se mohlo dokonce jednat o výtvor nadpřirozených bytostí. Nezodpovězeným otázkám kolem tajemství Čertovy brázdy se před nedávnem věnoval např. Stanislav Motl v cyklu České televize Stopy, fakta, svědectví. Občanské sdružení Památky pro život zpracovalo v roce 2006 projektový záměr využití Čertovy brázdy pro účely cestovního ruchu. Záměr zahrnuje vybudování naučné turistické a především cykloturistické trasy, spojené se zviditelněním a využitím této téměř ztracené památky pro účely cestovního ruchu.

Množství odkazů a fotoreportáží na internetu svědčí o tom, že Čertova brázda vzbuzuje i v současnosti trvalý zájem mnoha nadšenců, milovníků záhad nebo jen vnímavých lidí se zájmem o přírodu a historii naší země.


Literatura:

BERNAT, J., ŠTĚDRA, M. (2003): Čertova brázda, stará severojižní stezka mezi Labem a Sázavou. Archeologie ve středních Čechách 7/1, s. 349–362.
DVOŘÁK, O. (1909): Průvodce po okolí Senohrab a Posázaví. Okrašlovací spolek, Senohraby.
DVOŘÁK, O., HOLEČKOVÁ, M. (2008): Krajinou Čertovy brázdy. Za sv. Prokopem od Šembery k Sázavě. Nakladatelství MH Beroun, Beroun.
HONSOVÁ, M. (2018): Legenda o Čertově brázdě. http://www.radlice.com/clanky/legenda-o-certove-brazde.html (cit. 28.12.2018).
KRÁSL, F. (1895): Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu. Dědictví sv. Prokopa, Praha.
KROČA, J. (2001): Dva příspěvky k sakrální geografii krajiny. In: Tvář naší země, krajina domova. Studio JB, Praha – Průhonice, s. 92–94.
SLÁMA, J. a kol. (2015): Střední Čechy. Kolébka národních patronů. Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, Kladno.


Autoři:
doc. RNDr. Zdeněk Lipský, CSc., Univerzita Karlova v Praze, přírodovědecká fakulta, Katedra fyzické geografie a geoekologie, zdeneklip@email.cz
PhDr. RNDr. Markéta Šantrůčková, Ph.D., Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice, santruckova@vukoz.cz

Pozn: v internetové verzi nejsou reprodukovány tabulky a grafické přílohy.


© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.