Zeměpisné a vlastivědné spisy
číslo 44 (2/2019)


IGOR KYSELKA

ZAHRADY VYBRANÝCH MORAVSKÝCH KLÁŠTERŮ
A JEJICH OBNOVA

Benediktinský klášter Rajhrad

První klášter západní (římské) církve na Moravě byl z iniciativy českého knížete Břetislava založen benediktiny z břevnovského kláštera roku 1045 v nivě řeky Svratky 12 km jižně od Brna. S barokní přestavbou celého areálu se počalo na přelomu 17. a 18. století dle známého architekta „barokního symbolismu“ Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Nový chrám byl vysvěcen roku 1739, ale celá přestavba se dokončila až roku 1840.

Z jediného existujícího vyobrazení klášterního areálu před Santiniho přestavbou z roku 1689 vidíme již jasně dekorativní parter rajského dvora a volné výsadby stromů a drobné stavby na plochách mezi kvadraturou a vnějšími zdmi.

Z následné Santiniho „vizualizace“ z roku 1720 je patrné, že kromě rajského dvora zde přibyla podobně nízkoparterová zahrada na křížovém půdorysu přiléhající z jižní strany ke klášterní prelatuře. Rozeznat lze i pravidelnou úpravu po obou stranách někdejšího hlavního vjezdu do kláštera, který byl logicky veden na osu hlavního průčelí prelatury i portálu kostela.

Pozdější vyobrazení dokládají již jen další zjednodušení až po úplný zánik veškeré kompozice po roce 1950. Jen rozložitá lípa uprostřed rajského dvora ještě leccos pamatuje. Po návratu benediktinů se klášter probouzel ze 40 let dlouhého období devastace. Roku 2003 byl Ing. Janou Tupou zpracován projekt obnovy spíše formou evokace formální podoby rajského dvora, opatské zahrady i dalších exteriérových prostor kláštera. Projekt byl realizován Ing. Petrem Förchgottem roku 2007. Úprava rajského dvora spočívala ve zřízení celkem osmi čtvercových záhonů o rozměrech 2×2 m. Střed rajského dvora tvořený rozložitou lípou je obklopen širokou hvězdicí z brčálu barvínku. Tímto způsobem bylo částečně dosaženo iluze pravidelné centrální úpravy rajského dvora, která dle historických dokumentů byla rovněž sestavena ze čtvercových segmentů. Absence cestiček a výraznějších vertikálních prvků činí celkový dojem jen částečně autentický.

Klášter Velehrad

Jde o nejstarší cisterciácký klášter na území Moravy. Založil jej roku 1205 v blízkosti Veligradu, někdejšího centra Velkomoravské říše, moravský markrabě Vladislav Jindřich. Stavba byla dokončena roku 1240 v románském slohu. Roku 1421 byl klášter vypálen moravskými husity. Obnovy se dočkal v letech 1587–1592. Během třicetileté války byl zničen dvakrát: v letech 1623 a 1626. Dnešní barokní podobu získal klášter v letech 1685–1735.

Stejně jako v jiných středověkých klášterech, i zde byl první zahradní formací rajský dvůr s nízkým bylinným parterem, pravoúhlým rastrem cest a studniční stavbou. První opatská zahrada vznikla ve třicátých letech 17. století na jižní straně klášterních budov mezi zdí a potokem s dominantním letohrádkem. Ve stejné době došlo i k raně barokní úpravě rajského dvora.

Rozsáhlý požár, který klášter i zahrady postihl roku 1681, se stal impulsem k velkorysé barokní přestavbě budov i nové koncepci zahrad. Nová a velkorysá opatská zahrada byla situována východně od souboru klášterních staveb. Měla geometricky řešené záhony, čtyři altány, dvě fontány a dodnes zachovanou zámeckou opatskou rezidenci. Když klášter získali roku 1883 jezuité, zahrada zůstala zachována v dosavadním rozsahu a nadto byl obnoven malý parter před salou terrenou odstíněný od zbývající části jižní zahrady habrovým živým plotem. Zůstal zachován cestní kříž kolem kašny, jinak využití bylo užitkové, zřejmě i z praktických a výukových důvodů, neboť v klášteře působilo od roku 1916 gymnázium.

Roku 1951 byl celý klášter zestátněn a byl sem přestěhován Ústav péče o duševně a tělesně postižené – Vincentinum. Zahrady byly sice udržovány, ale současně i nevhodně upravovány (betonové chodníky, rampy pro bezbariérový přístup z 1. patra, plechový altán, houpačky apod.). Jako květinový parter bylo upraveno naopak nádvoří před prelaturou.

Po roce 1989 se na Velehrad vrátili jezuité. V roce 1992 byla vypsána soutěž na architektonické uspořádání Velehradu, podle něhož mělo dojít k obnově formálních zahrad, nicméně k realizaci nakonec nedošlo.

Až po dvaceti letech byl prostřednictvím Integrovaného operačního programu zahájen projektu „Velehrad, centrum kulturního dialogu západní a východní Evropy“, v jehož rámci proběhly rekonstrukce západních a jižních zahrad kláštera.

Klášter kapucínů v Brně

Roku 1603 uvedl do Brna biskup kardinál František z Dietrichsteinu nový řád kapucínů. Stavba byla lokalizována původně před hradbami města. Objekty vzaly za své v důsledku obléhání města Švédy roku 1645. V letech 1648–1651 byl postaven nový kostel sv. Kříže na současném místě (Uhelný trh, dnes Kapucínské náměstí) v typickém střídmém kapucínském raně barokním slohu, čemuž odpovídá i prostá výzdoba interiéru. Klášter je znám svojí rozsáhlou podzemní hrobkou, která je od roku 1925 zpřístupněna veřejnosti. Odpočívají v ní nejen řeholníci, ale i několik významných šlechticů.

Zahrady kláštera jsou situovány unikátně a mimořádně atraktivně na celkem pěti terasách na východním svahu mezi brněnskou katedrálou sv. Petra a Pavla a budovami kláštera. Z jižní strany je areál uzavřen hradební zdí a ze severu budovami Moravského zemského muzea (Biskupského dvora).

Kromě rajského dvora uzavřeného budovami sloužily terasovité zahrady z větší části k pěstování ovoce a zeleniny, snad i vinné révy, jakož i k tiché kontemplaci řeholníků. Užitkové využití s pravidelným rastrem cest a menšími bazény – nádržemi na vodu na většině teras vyplývá z většiny dochovaných grafických a mapových podkladů.

V padesátých letech 20. století připadly zahrady Moravskému muzeu, které pořídilo v březnu roku 1974 projekt vedoucí k jejich rekonstrukci. Zpracován byl ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů ve spolupráci významných architektů Kamila Fuchse a Otakara Kuči.

Po roce 1990 připadly zahrady zpět kapucínům. Ti nechali zrekonstruovat rajský dvůr a nejníže ležící dvě terasy pro své potřeby. V zatravněném rajském dvoře byla přiznána jeho křížová dispozice, ale moderní formou, takže vydlážděný kříž se do čtvercového dvora promítá diagonálně a studna – rovněž jen naznačená vyšším kruhovým cihlovým soklem – je umístěna asymetricky a doplněna moderní sakrální plastikou.

Zatímco nejvyšší terasa byla součástí veřejné zeleně již od zestátnění kláštera, dvě mezilehlé terasy zůstávaly sice udržovány, ale nevyužity a pro veřejnost uzavřeny. Roku 2016 zpracovala zahradní architektka Ing. Eva Wagnerová projektovou dokumentaci, která sice půdorysně vycházela z původního členění, ale obsahovala příliš mnoho zpevněných ploch a navrhovala na nižší terase moderní bazény, které původnímu charakteru zahrad neodpovídaly. Po konzultaci s odborníky z Národního památkového ústavu projektantka obrátila poměr zpevněných a nezpevněných ploch a místo moderních bazénů umístila na nižší terasu dvě menší obdélníkové kamenné nádrže na vodu, které odpovídaly původnímu charakteru kuchyňské zahrady s nádržemi pro zalévání.

Závěry

Uvedené tři příklady představují zatím nemnohé zdařilé příklady rekonstrukce barokních klášterních zahrad v 21. století v České republice, každou z nich však poněkud jinak pojatou.

Obnova rajhradské klášterní zahrady vychází ze skutečnosti, že slouží především účelům klauzurované benediktinské komunity a jen minimálně pro veřejnost. Oficiálně lze vlastně do rajského dvora i opatské zahrady nahlížet pouze z okna, jinak slouží čistě řeholníkům. Proto má i jistou logiku zjednodušená formální, baroku jen vzdálená kompozice rajského dvora a převážně užitkové a dosud ne plně realizovaná kuchyňská a květinářská zahrada v rámci bývalé zahrady opatské. Řešení, byť tedy minimalistické, tak umožňuje bez problémů provést pozdější náročnější kompozice a prvky, které mohou vyplynout z následného průzkumu.

Zahrady kláštera velehradského byly pro svou rozsáhlost a několikeré členění podle světových stran a jednotlivých nádvoří rekonstruovány postupně, a proto ne v jednotném duchu. Zahrady nádvoří a rajského dvora mají v zásadě formální, byť zjednodušenou kompozici ne zcela odpovídající historickému významu místa. Jižní zahrady se vrátily alespoň částečně ke svému využití jako štěpnice. Zbylé části jižní zahrady, celá zahrada západní, tedy před vstupem a větší část zahrady opatské se sice na základě podrobného studia poměrně rozsáhlých historických dokumentů vrací k historickému křížovému členění půdorysu ve středu s kruhovými bazény či kašnami, ale z praktických důvodů již nebyl plně obnoven ornamentální květinový parter se stříhanými živými plůtky. Důvodem byla mimo jiné potřeba respektování dnes už některých věkovitých a tedy hodnotných solitérních dřevin pocházejících z 19. a 20. století, které sice poněkud rozvolňují původní barokní úpravu, ale přesto působí důstojně a uživatelsky příjemně. Nutno si uvědomit, že Velehrad je každoročně dějištěm mnoha masových církevních poutí, které vrcholí na svátek svatých Cyrila a Metoděje 5. července, tedy obvykle v době vysokých teplot a četní poutníci tak po dopolední bohoslužbě rádi ocení stín pod korunami věkovitých stromů, než ryzí barokní zahradu, která by tento potřebný stín samotnými stříhanými živými ploty a kulovitě upravenými malokorunnými dřevinami jistě nedosáhla. Oproti Rajhradu je zde tedy podstatně vyšší návštěvnost, ale i nároky kladené na zahrady jako na zeleň obecnou a veřejnou.

Kapucínské zahrady v Brně se od předchozích dvou příkladů liší poměrně malým plošným rozsahem daným stísněnými podmínkami uvnitř městských hradeb, dále svým terasovitým uspořádáním a hlavně současnými nároky na ně kladenými jako na atraktivní součást městské zeleně v turisticky navštěvovaném historickém městském jádru v těsném sousedství brněnské katedrály a Moravského zemského muzea. Zde nutno říci, že horní tři terasy upravené v posledních letech pro účely veřejných zelených ploch svým pravoúhlým strohým uspořádáním s kulatokorunnými stromy a středovými nádržemi na vodu půdorysně lépe vystihují původní charakter klášterních zahrad, než dolní dvě organicky řešené terasy, které však zase svou pestrostí rostlin mohou připomínat kouzlo klášterních zahrad bylinných.

Věřme, že s postupnou rekonstrukcí klášterních areálů, ať už v majetku řeholních řádů či jiných subjektů, se dočkáme dalších nápaditých a tedy dobře publikovatelných příkladů obnov klášterních zahrad tak, aby směřovaly následně k vyšší kvalitě dalších realizací.


Literatura:

BLASCHKE, J. (2006): Záhadný středověk. Mladá fronta, Praha.
BOXAN, J. (1940): Adaptační a zabezpečovací práce na Velehradě. In: Velehradské zprávy, roč. XXI, č. 3, Velehrad.
FOLTÝN, D. a kol. (2005): Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Libri, Praha.
HUDEC, P. (2012): Historie a obnova klášterních zahrad na Velehradě. In: Ingredere hospes, NPÚ ÚOP, Kroměříž.
JAN, L. (2002): Počátky benediktinů na Moravě a rajhradský klášter. In: Ve stopách sv. Benedikta. Sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české konané ve dnech 24. - 25. května 2001 v Třebíči.
KUTHAN, J. (2005): Architektura cisterciáckých klášterů a její regionální varianty. In Gloria Sacri Ordinis Cisterciensis, Praha.
TEJČEK, M. (2005): Kapucíni v Brně v 17.–18. století. In: Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, Brno.
ZÁMEČNÍK, R. (2016): Vývoj kapucínských zahrad v Brně. Zpráva pro poradu ÚOP NPÚ Brno.


Autor:
Ing. Igor Kyselka, CSc., igor kyselka@cmail.cz

Pozn: v internetové verzi nejsou reprodukovány tabulky a grafické přílohy.


© Zeměpisné a vlastivědné sdružení, z.s.